V pátek 11. března jsem dorazil do Expats BBQ baru, kde se turnaj konal. Je poměrně zastrčený v celkem nenápadné uličce a najít ho, mi trvalo několik hodin, jelikož se mi těsně po výstupu z metra vybil telefon (gps a navigace je žrout) a věděl jsem jen přibližnou polohu. Po vstupu jsem tiše pozdravil, nesměle se podíval na barmana a ten mě automaticky gestem poslal do sklepních prostor, kde to vypadalo jako ve snu. Geekovském. Stísněné prostory, potemělé světlo a několik konzolí připojených ke třem TV. Po přišourání se blíž, mě okamžitě začal vítat Alwin Fernandez, což byl jeden z pořadatelů a ptát se, jestli jdu soutěžit? Mluvil anglicky. Odpověděl jsem, že ano a zeptal se, jestli můžu mluvit po svém – česky (angličtina není moje silná stránka) a v tom se ozval druhý pořadatel, Láďa Šalda. Řekl: „Jasně že můžeš, jsme tu pro všechny“, nebo něco v tom smyslu. Už v tu dobu tam bylo celkem rušno a nebylo moc slyšet.

Registrace proběhla. Zaplatilo se zápisné 60kč a nezbývalo nic jiného, než čekat. Zanedlouho dorazili i známé tváře z předchozích Nintendo srazů, což mě velmi potěšilo. Nebudu si připadat tak osaměle, zajásal jsem a dali jsme se do příležitostného rozhovoru abychom nějak ukrátili čekání na zahájení.

Samotný turnaj začal krátkým vysvětlením pravidel a jak bude probíhat kvalifikace a následná vyřazovací část, kde každý měl vpodstatě jednu možnost na nápravu, kdy po tom, co skončil třetí, nebo čtvrtý, spadnul do tzv. loosers kvalifikace, kde ještě mohl postoupit do čtvrtfinále. To byl podle mě ten nejspravedlivější systém hry a postoupit mohl opravdu jen ten nejlepší. Překvapila mě detailnost, s jakou byla pravidla připravena a vůbec celková profesionalita pořadatelů. Bylo vidět, že podobnou akci nepořádají poprvé.

Kvalifikace proběhla pro všechny z nás (já, TheStoupa, Terezka, Benish a Petgridus) poměrně hladce. Postoupili jsme všichni. Vyřazovací jízdy Petgriduse a Benishe se hráli téměř současně s mojí a moc si je nepamatuju. Dál se ale bohužel nedostali. Terezka, TheStoupa a já jsme pokračovali dál. Bohužel mě osud ve winners čtvrtfinále přiřadil pozdější vítězku Marthu a TheStoupu do jedné skupiny. Ta čtvrtfinále vyhrála, já skončil druhý a těsně za mnou TheStoupa. Nevím, jak popsat ty smíšené pocity? Radost z postupu a zároveň lítost, že vypadl jeden z favoritů… Další byla na řadě Terezka, která z čtvrtfinále postoupit dokázala a byla tak na opačném konci turnajového pavouka.

Semifinále jsem začínal já a myslím, že nikdo nemohl tušit, jakým způsobem se zapíše do historie turnaje. A teď pominu fakt, že od této chvíle se do role vložili Láďa s Alwinem, jako komentátoři (v angličtině), takže atmosféra nabrala na vysokých otáčkách. První závod ze čtyř byl celkem obyčejný. Jel se Star Cup a Daisy Circuit. To je jedna z mých méně oblíbených tratí. Nasekal jsem spoustu chyb a skončil třetí. Co se ale dělo dál, bych charakterizoval, jako brutální jatka. Další v pořadí byla Koopa Cape. Moje oblíbená. Celou dobu jsem jel dobře bez zbytečných chyb a od půlky druhého kola až do konce třetího jsem se marně snažil smazat náskok na vedoucího jezdce. Byl jsem tak zabraný do předem prohaného boje o první místo, že jsem si vůbec nevšiml závodníka, který se v cílové rovince dotáhl a nebýt červeného krunýře, který jsem vypustil jen tak tak, skončil bych za ohlušujícího Alwinova řevu a přihlížejících diváků opět třetí. I druhé místo je dobré, oddychl jsem si. Pořád ještě můžu postup urvat, pokud pojedu v klidu a nebudu zbytečně kazit. Věděl jsem totiž, že další byla Maple Treeway, která se mi sice líbí, ale je hodně zrádná. Celý závod byl velmi napínavý, umístění se často měnilo a atmosféra byla díky nadšenému komentování jako máslo. Na konci druhého kola jsem ale vypadl z trati, což byl jeden z faktorů, který mě vyřadil z boje o vítězných patnáct bodů v závodě. Další byl krunýř, který vystřelil vedoucí hráč směrem dozadu, takže zbývalo druhé místo, které vypadalo reálně, jelikož jsem sebral zlatou houbičku, která mě na něj katapultovala zpět. Ale do cíle zbývala zhruba jedna třetina trati a zlatou houbičku dostal zanedlouho i hráč kousek za mnou (podle všeho Martha). Neváhal(a) ji použít. Už se zdálo, že za nadšeného křiku všech okolo dojedu třetí. Naštěstí mi v tu samou chvíli hra přihrála opět červený krunýř, kterému není úniku. Tentokrát byla bitva o druhé místo ještě těsnější. Střílel jsem ze vzduchu a do poslední chvíle nebylo jisté, jestli střela zasáhne cíl včas. Řev byl ještě silnější než před chvílí. Přihlížející a Láďa, který vystřídal Alwina v komentování, byli naprosto u vytržení, hráči se chytali za hlavu a já jsem málem zešílel radostí. Nejnapínavější závod večera byl za námi. Druhé místo bylo moje a naděje na postup pořád žila. Další trať byla ale Grumble Volcano, která je těžká a plná děr, do kterých jsem často padal. Osud mi tentokrát nepřál a i když se zdálo, že třetí místo, ze kterého bych mohl získat drahocené body je blízko, bylo vše jinak. Čtvrté místo v závodě znamenalo konec všech nadějí. Na celkovém třetím nepostupovém místě jsem v semifinále skončil o pár bodů. I tak mi byla po závodě věnována až nezvykle velká pozornost od Alwina, Ládi a některých hráčů. Každý mi gratuloval k pěkné a napínavé jízdě a chtěl si se mnou potřást.

Celý večer ve mně nechal úžasné vzpomínky, ale zároveň nepatrné zklamání, že nás, Nintenďáků, ze srazů nepostoupilo, či nedorazilo víc. Ale naopak zahřeje, že Terezka nakonec do finále postoupila a vybojovala krásné čtvrté místo. Tyhle závody, které byly velice vyrovnané a jel se ještě dodatečný závod v Luigi Circuit o první a třetí místo, jsem bohužel neviděl. Tlačil mě čas, protože bylo dost pozdě a měl jsem obavu, abych ještě stíhal metro.

Co bude dál? Láďa se vyjádřil v tom smyslu, že turnaj byl velmi úspěšný a údajně plánují minimálně jednou za dva měsíce pravidelné soutěže v Mario Kart. Doufám, že se jim to povede. Pokud budou minimálně stejně úžasné a napínavé jako uplynulý turnaj, rád opět přijedu.

Ještě jednou děkuju Láďovi a Alwinovi za úžasný večer a snad se na další akci zase uvidíme.