Punch-Out!!

Stejně jako u Ice Climber, i o Puch-Outu  jsem se poprvé dozvěděl ze hry Super Smash Bros (tentokrát z SSB4). V ní je jednou z postav Little Mac, protagonista série Puch-Out!!. Hrajete tedy za Little Maca, 17 letého kluka z Bronxu, který se v průběhu hry snaží vypracovat v žebříčku boxerů až na vrchol skrze 3 turnaje. Takže Punch-Out!! má tradiční příběh. A nejen to! Má i mnoho pamětihodných postav. Každý soupeř vypadá jinak, útočí jinak a má jinou povahu, kterou trochu poznáte v mezičasech.

Punch-Out!! je jedna z těch her se složitým ovládáním. Chvíli mi trvalo, než jsem ho pochopil. Pak už jde jen o vaše rychlé reakce. Hudba je v této hře skvělá. Je napínavá a akční. Připomíná vám, že nesmíte podcenit svého soupeře, i když jím je Glass Joe (první soupeř hry a moje osobní oblíbená postava celé hry). A protože zápasy netrvají moc dlouho, nezačne vám lézt na nervy. Punch-Out!! také skvěle využívá zvukové efekty, čímž dělá hudbu ještě zajímavější. Graficky je Punch-Out!! jednou z nejlepších her na Classic NES Mini. Obličeje jsou vidět skvěle, publikum nevypadá špatně, žádná černá obrazovka jako pozadí a portréty také nejsou příliš pixelované. Hra má dokonce i cutscény! Je to jedna z těch her pro NES, které mají skoro grafiku prvních her SNES, nežli NES. A co víc, je v ní Mário v pozici rozhodčího!

Punch-Out!! není lehká hra, ale je spravedlivá. Očekávejte mnohé porážky a mnohé gameovery. Hra Punch-Out!! se mi velice líbila ze všech her zatím asi nejvíc. Je skvělá po vizuální, zvukové i hratelné stránce. Rozhodně vám ji doporučuji. Určitě si ji brzy opět zahraji. Po tolika sportovních hrách mám chuť na něco jiného. Už jsem dlouho nehrál žádnou tradiční platformovku a mám chuť na wall jumpy. Je na Classic NES mini nějaká hry, která má tyto vlastnosti?

Ninja Gaiden

Ninja Gaiden je platformovka, podobná hrám série Castlevania (na které napíši již brzy recenze). Hrajete za Ryua Hayabusu, ninju, který přijel do Ameriky pomstít svého zavražděného otce. Tento nápad nezní příliš originálně, ale hra sama o sobě rozhodně unikátní je. Ninja Gaiden využívá cutscény, které připomínají scénky z anime a prezentace hry připomíná film.

Hra Ninja Gaiden má jednu věc, kterou u mne významně zabodovala: Wall Jump. Skákání mezi zdmi. Ale to není vše! Po dlouhém hraní se mi podařilo zjistit, že na wall jumping nejsou potřeba 2 zdi. Stačí jedna! Při seskakování ze zdi poskočíte trochu výš, je to proto, abyste měli důvod skákat mezi zdmi. Když se ale dostatečně rychle stačíte vrátit na zeď, ze které jste seskočili, budete o trochu výš, než odkud jste skočili! Velmi mne to šokovalo, protože wall jumpy miluju a tento objev pro mne znamenal šanci objevit glitche! Chtěl jsem zkusit, jestli vyšplháním po zdi, po které má být nemožné šplhat, najdu nějaký glitch, ale k mému zklamání jsem zjistil, že na vrcholku této zdi nic není, jen neviditelná zeď. I tak je to mou oblíbenou částí hry, wall jumping s jednou zdí je zábava.

Zbytek hry je ale nesmírně náročný. Nepřátelé, kteří se respawnují a jsou skutečně nebezpeční, skoky, které jsou téměř nemožné učinit a nespravedlnost jsou ve hře normou. Vaše postava ale vypadá tak hustě, že hrát jeden stejný level pořád dokola nevadí, protože to jen znamená, že se můžete cítit o trochu déle jako pořádný frajer. Hudba hry je také skvělá. Mění se mezi levely a je akční a rychlá, což přesně vystihuje rychlost hry.

Hra vypadá skvěle. Má mnoho různých prostředí, čímž dělá každý level unikátní. Každé je skvěle namalováno a nemá černé pozadí! Místo toho je většinou pozadí zajímavé, hned první level dělá dojem jiné vrstvy. Již zmíněné cutscény jsou také skvělým přínosem pro hru. Postavy vypadají trochu příliš pixelovaně, ale to nevadí, protože hra běží tak rychle, že ani nebudete stíhat koukat se do očí nepřátelům, které na místě zničíte. Ninja Gaiden je hrou, kterou stojí zato si zahrát. Je skvělým příkladem nespravedlivosti některých platformovek, ale přitom má části, které hru činí i tak zábavnou. Kdyby nebylo wall jumpů, hru bych přirovnával k sérii Castlevania mnohem víc. K Ninja Gaiden se sám určitě vrátím, protože ani po půl roce hraní jsem hru neporazil. Ale vždycky mne naláká zpět.

Metroid

Z předchozích recenzí už nejspíš chápete, že miluji Super Smash Bros. Díky těmto hrám jsem se dostal k dalším skvělým hrám. A díky Super Smash Bros jsem také poznal sérii Metroid. V Metroidu hrajete za vesmírnou Bounty Hunter jménem Samus Eren. Jste na planetě Zebes, kterou postupně prozkoumáváte. Na Metroidu je zajímavé, že celý svět je otevřený, jediným omezujícím faktorem jsou vaše schopnosti, přitom je to hra na první pohled působící jako platformovka. Poté, co získáte novou schopnost, se musíte vrátit do již prozkoumaných oblastí, abyste našli skryté itemy, které díky nové schopnosti můžete najít, nebo vchod do další části hry.

Pocit průzkumu v Metroidu je skvělý, rád jsem se vracel do již prozkoumaných sekcí mapy. Ale co mi na hře poměrně vadilo bylo, že právě mapa světa zde chyběla. Pravda, jedná se o titul pro NESko, ale i první Zelda měla něco na způsob mapy. A Metroid je zrovna hra, ve které by mapa byla skvělá. Co mne také na Metroidu hodě štvalo, byla obtížnost. Když se mluví o těžkých hrách na NESko, málokdy se mluví o Metroidu. Není to stejná obtížnost, jako má třeba Ninja Gaiden. Metroid je obtížný díky dlouhému prozkoumávání, které od hráče vyžaduje. Nemyslím tím backtrakování, ale množství životů, o které budete neustále přicházet. Nikde nejsou savepointy. Když zemřete, respawnujete se u původního vchodu do sekce, kde se nacházíte. Pravda, přidává to na pocitu osamělosti a hrůze, když stojíte u vchodu do místnosti, kde na vás čeká armáda silných nepřátel a láva, která vám bude postupně ubírat životy, ale nemyslím si, že to stojí za frustraci, kterou ucítíte v těchto situacích. Je to obtížnost, která se nebude měnit ani s vaší zkušeností, takže nebudete mít pocit zlepšování se ani po získání upgradů. Ty bohužel nikdy neuvidíte na žádném menu, ani nikde nenajdete popis toho, co jste upgradovali, pokud to tedy nejsou životy, či množství raket. Je to škoda, protože takhle máte jako jediný indikátor updatu zvukový efekt po jeho získání.

Jsou způsoby, jak si životy doplnit, nejefektivnější je grindovat nepřátele, co létají z trubek, ale je to na dlouho. Takže po 10 minutách grindování vejdete do nebezpečné místnosti, zemřete… a začínáte od místa, původního vchodu do sekce mapy, ve které se nacházíte. A musíte se nejenom dostat zpět na místo, kde jste zemřeli, což může klidně trvat i půl hodinu, ale i doplnit si znovu životy, protože ať máte tolik boostů na životech, kolik chcete, vždycky začnete se 30 životy.

Hudba je skvělá. Dodává hře atmosféru dobrodružství a osamělosti. Připomíná vám nebezpečnost situace, ve které se nacházíte. Grafika se mi nelíbila. Nepřátelé sice nevypadají špatně, ale Samus ano. Postava, se kterou budete trávit tolik času, se mi na celé hře líbí nejmíň. Nevypadá tak epicky, jak si zaslouží. Vypadá jako osoba celá pokrytá ve spandaxu s vesmírnou helmou na hlavě, ne jako epický bounty hunter v brnění. Hra má taky černé pozadí, což ale tentokrát odpouštím, protože to dodává na pocitu osamění a připomíná vám, že jste v jeskyních ve vesmíru.

Byl jsem Metroidem velmi zklamán. Očekával jsem zážitek podobný, jako má fanoušek série The Legend of Zelda po hraní první Zeldy. Čekal jsem hru, která bude zábavná. Metroid má skvělé nápady, které nejsou zdaleka tak dobré, jako by mohly být. Pokud si chcete zahrát chronologicky první hru ze série Metroid, zahrajte si Metroid: Zero Mission pro Game Boy Advance. Je to port této hry, který napravil vše, co se mi na originálu nelíbí. K Metroidu se vracet nebudu, Classic NES Mini má mnoho lepších her. Příště: Ovoce, skóre a žlutá koule.