Pokud jste četli moje první dojmy z hraní Luigi’s Mansion 3, víte, že jsem byl z titulu nadšený a panovaly u mě jen menší obavy ohledně stylizace jednotlivých pater. Bál jsem, že těch opravdu originálních bude nakonec přeci jen méně, než nám bylo slibováno. S radostí vám mohu oznámit, že prvotní obavy jsou pryč. Luigi i napotřetí dokazuje, že je ve skvělé kondici a jeho třetí „hororová“ výprava patří mezi nejoriginálnější počiny v této sérii.

Připravit zbraně! Jo!

Strašidelným hotelem, kde se celá hlavní dějová linka odehrává, projdete opravdu křížem krážem, od nejspodnějšího pavouky prolezlého suterénu, až po nejvyšší a nejhonosnější VIP podkroví. Luigi se svými přáteli přijíždí do hotelu, který na první pohled vypadá jako ráj na zemi a tudíž pozvání od samotné majitelky nelze odmítnout. Po příjezdu je čeká velmi příjemné uvítání a personál je připraven splnit jejich veškerá přání, aby se naši hrdinové měli jak v bavlnce. Už při samotném spuštění hry na vás čeká menu, kde vidíte krásně zlatavý hotel, na kterém přeci nemůže být nic špatného ne? No, nebylo by to Luigi’s Mansion, kdyby se opět něco nepokazilo. Jen co v den příjezdu odbije půlnoc, Luigi se opět musí postavit svému strachu i svým nepřátelům a pomocí vysavače od firmy Dyson… tedy pardon, lapače duchů Poltergust P-00, musí pochytat všechny duchy a své přátelé zachránit.

První, co vás po absolvování intra praští do očí, je grafika, stylizace a detaily, na které prostě a jednoduše nejsme v této sérii zvyklí. První Luigi’s Mansion pro Gamecube v době vydání nevypadal vůbec zle, pokračování s podtitulem Dark Moon také nedělalo sérii ostudu a ždímalo z 3DS co se dalo, ale až s výkonem konzole Nintendo Switch dostává grafický kabátek Luigi’s Mansion ty pravé grády. Grafická stránka hry je naprosto skvělá a patří k tomu nejlepšímu, co se letos pro Nintendo Switch urodilo. Vše je krásně barevné a oplývá přemírou detailů. Při průzkumu jednotlivých pater jsem žasl nad tím, jak různorodou paletu barev vývojáři zvolili. Od postav, přes jednotlivé místnosti, až po samotné duchy a bosse. S tím se pojí i detailnost nejen Luigiho, ale i prostředí, dalších postav a hlavně duchů a bossů. Je radost na ně pohledět a roztomilost a vtip jim nejsou cizí, i na úkor Luigiho neštěstí. Samozřejmě hra světla a stínů hraje velkou roli a dotváří už tak výborně nastavenou atmosféru. Jde o fakt, který už je s Luigim spojený od prvního dílu a i zde funguje na výbornou. Jednoduše, přesně jak jsem psal v prvních dojmech. Jakmile absolvujete úvodní intro, budete se cítit jako ryba ve vodě a k tomu si řeknete, že to sakra dobře vypadá.

Co mě zároveň praštilo do očí a čeho si hned jako hráči všimnete, je fungující fyzika. Ta od druhého dílu prodělala značný pokrok a už se neomezuje jen na pouhé vysátí závěsů a drnčení nábytku. S poutavým grafickým kabátkem vývojáři nelenili a zapojili do hry fyziku v míře, kdy by se ostatní hry mohly od Luigiho nechat inspirovat. Poletující knihy, ručníky, pavučiny, závěsy, nádobí, potraviny, meče, dále rozbíjející se stoly, tykve, náhrobky, nádoby, podlahy, rytířská zbroj aj. Většina věcí reaguje na jednotlivé akce, které vykonáváte, ať už je to vysávání, skákání, anebo házení s duchem zleva doprava. Na základě konkrétních akcí jednotlivé věcí a položky skáčou, poletují, naráží do sebe apod. Je také cítit, že každá položka má jinou váhu. Listy papíru a bankovky pomocí vysavače vysajete okamžitě, za to knihy, ručníky přeci jen už něco váží a třeba bedny, koše, nebo nedejbože obří tykev už dají zabrat a někdy je na to zapotřebí povolat pomocníka. Na druhou stranu je nutné dodat, že jakmile jednotlivé položky dohopsají a usadí se na zemi, začnou postupně mizet z podlahy. Z podlahy, kde ještě před pár vteřinami byl absolutní bordel, se najednou stane nepopsaný list papíru. Je to možná škoda, na druhou stranu, při představě, že se na podlaze bude válet tuna různě těžkých věcí, popř. menších zbytků z právě rozbitého stolu, které mě budou zdržovat a blokovat v postupu dál, je nakonec možná lepší volba nechat objekty zmizet, aby hráč měl volné pole působnosti při pohybu v jednotlivých lokacích. Výkon konzole, respektive velikost RAM paměti s tím možná také bude mít co dočinění, ale osobně si myslím, že v tomto případě jde o záměr autorů nám hráčům neblokovat cestu.

Zapnout! Už se z nich kouří!

Ještě chvilku zůstaneme u toho, čeho jsem v úvodních hodinách všiml. Třetí Luigi je nejpřístupnější díl série pro nováčky. Už od první chvíle vám hra doslova a do písmene říká, že levou páčkou chodíte, pravou se otáčíte kolem své osy, jak funguje a probíhá chytání duchů, jak skáčete apod. Vývojáři z Next Level Games si zřejmě chtěli pojistit, že si Lugiho zahraje opravdu každý, a proto každý nový i původní prvek je detailně vysvětlen a pro jistotu si jej před samotným ostrým spuštěním ještě nanečisto vyzkoušíte. Pro hráče, kteří mají se sérii zkušenosti (a osobně si myslím, že i pro ty méně zkušené) půjde chvílemi o opruz. Tutoriál je zbytečně natahovaný a hra si dává zpočátku až moc načas s tím, že vám představí někdy i prvky, které již známe z předchozích dílů. Ovládání není natolik složité a myslím, že i casual hráč se dokáže velmi rychle přizpůsobit. Díky statickým scénám tudíž odpadá frustrace z ovládání kamery.

Co ovšem nejde třetímu Luigimu vytknout, je samotná hratelnost. Chytání duchů je stále zábavné a časem s sebou přináší výzvu. Jádro konceptu zůstává stejné. Nejprve ducha omráčíte stroboskopem a poté začnete vysávat. Začíná přetahovaná, kdy musíte s duchem, popř. duchy pokud jich vysáváte víc najednou, jít do protisměru, ve kterém se duch snaží uniknout. Novinkou je, že po načtení ukazatele máte možnost s duchem švihnout o zem a ubrat mu tak více zdraví. Nejde to dělat do nekonečna, je potřeba i lehce promyslet taktiku kdy a s jakých druhem se rozhodnete švihnout. Po vyčerpání ukazatele vám totiž duch uteče a vy musíte celý proces opakovat. Duchů je zde několik a na každého platí trošku jiná taktika, byť rozdíly v chycení nejsou tak velké. Někdy stačí ducha jen omráčit a hned vysát, jindy počkat až provede určitý útok a až poté opakovat stejný vzorec, jindy dojde k menší modifikaci, kdy nejprve musíte duchovi strhnout např. sluneční brýle, následně omráčit, obejít ho zezadu a pak vysát.

Stejný princip využijete i při soubojích s bossy, kterých tu je požehnaně a jsou geniální. Jakmile některého z bossů porazíte, dostanete tlačítko dalšího patra, které umístíte do výtahu, čímž se vám zpřístupní nová lokace. Výtah funguje jako hlavní dopravní prostředek mezi jednotlivými patry a zároveň jako loading, ale nebojte, syndromem à la Mass Effect tento výtah netrpí. Nechci zabíhat do podrobností, ale nejen, že drtivá většina pater má svoje kouzlo, téma a originální prvky, ale i bossové v jednotlivých patrech jsou kreativní jak vzhledem, tak vlastnostmi a animacemi, včetně řešení jak je porazit. Souboje s bossy jsou svým způsobem velký puzzle, který je potřeba vyřešit a patří k tomu nejlepšímu, co hra nabízí. Souboj s šéfkuchařem, režisérem, středověkým rytířem cválajícím na svém věrném oři, jsou důkazem, jak moc vývojáři popustili uzdu fantazie. Věřte mi, tak rád bych vám zde popsal detaily, geniálnost jednotlivých soubojů a své favority, ale ono bude přeci jen lepší, když na to přijdete sami. V komentářích pak můžete napsat své oblíbence a schválně, jestli se shodneme.

Jednotlivá patra mají svůj půvab a nezaměnitelný styl. Prvních pět pater funguje jako tutoriál a leč nejsou špatné, tak až od šestého patra začíná to pravé ořechové. Máte snad chuť navštívit hrad ze středověku protkaný tematickými pastmi? Nebo raději exkurzi do botanické zahrady, kde jsou k vidění exotické rostliny lačnící po vašich kostech. Popř. pro filmové fanoušky, zde máme možnost zúčastnit se natáčení hned několika celovečerních filmů, kdy po boku slavného režiséra prožijete den plný napětí a akce. To vše a mnohem, mnohem více nejen uvidíte, ale i zažijete. Zní vám tohle jako hloupá reklama od nějaké cestovní agentury? Máte pravdu. Problém je, že v tomto případě nejde o žádný trik. Vlastně to není problém, ale příjemná změna. Nejen způsob zpracování, ale i forma originálních prvků, které jednotlivá patra doprovází, jsou výborná. V osmém patře věnovaném filmové kultuře, nejenže budete narážet na odkazy filmů zpracovaných do univerza Maria a Luigiho, ale budete se na tvoření filmů přímo podílet. Puzzle, který je s tímto prostředím spojený je ve své podstatě jednoduchý, leč způsob jeho prezentace je fantastický. Luigi standardně nemůže přenášet věci z jedné místnosti do druhé. Tohle pravidlo je zde porušeno a právě zasazení do filmového studia a řešení tohoto puzzle ne v jedné, ale hned v několika místnostech najednou, je přesně ta situace, kdy jsem si řekl, že vývojáři překročili svůj vlastní stín a posouvají tuto sérii zcela novým směrem. To samé platí i o botanické zahradě. Opět zde platí pravidlo skvělého designu prostředí spojeného s prvkem à la Béda Trávníček. Každý originální prvek je unikátní pro své patro, kde je zasazen a jinde jej neuvidíte. Právě proto je Luigi tak originální. Stále vás zásobuje novými a neotřelými nápady. Jen co jsem vyčistil např. středověké hradby, už jsem pelášil za dalším dobrodružstvím v očekávání, co nového objevím. A ani jednou jsem nebyl zklamán.

Na vysoký standard level designu jsme již nějakou dobu u Nintenda zvyklí, a Luigi’s Mansion 3 není výjimkou. Mé rozplývání se nad designem jednotlivých pater a puzzlů s nimi spojenými ještě není u konce. Puzzly, které tu na vás číhají, jsou trošku z jiného těsta, než jak tomu bylo u předchozích dílů. Stejně tak je z jiného těsta i Gooigi. Zelený kamarád Luigiho, kterého po celou dobu nosíte v kanystru připevněném k Poltergustu a můžete jej kdykoliv vyvolat jednoduchým stisknutím tlačítka R3. Jde o malý dárek od profesora E. Gadda. Gooigi je ze speciální želatinové látky (můj osobní odborný název), a proto se dokáže protáhnout např. mřížemi, propadnout se pod podlahu, projít trubkami a v neposlední řadě umí také vysávat duchy, házet s předměty, jednoduše skoro to samé co umí Luigi. Háček je v tom, že jakýkoliv kontakt s vodou automaticky znamená Gooigiho rozpuštění a v zásobě má pouhých dvacet pět životů namísto devadesáti devíti, jak je tomu u Luigiho. Nebojte, v případě Googiho „úmrtí“ se po chvilce kanystr naplní a zelenáč může opět do akce.

Hotel The Last Resort je přímo stvořen a navržen pro Gooigiho využití a nejedná se tak o gimmick, nebo občasnou feature k pobavení. Zelenáče budete vyvolávat velmi často, ať už při soubojích s bossy, řešení hádanek k postupu vpřed, nebo možností sebrat drahokam, dostat se do jinak nepřístupné, či skryté oblasti, anebo případně chytit ducha Boo, kterých po hotelu poletuje spousta (společně s drahokamy jde o collectibles). Důležitý je fakt, že pokud je Gooigi aktivní, Luigi je v ten moment v režimu spánku a aktivně lze tedy ovládat pouze jednu postavu, pokud hrajete v režimu pro jednoho hráče. Navržené hádanky jsou chytré a jejich vyřešení váš potěší pocitem dobře odvedené práce. Nejde o kdovíjak složitou matematiku. Hádanky jsou ale s citem navrženy tak, abyste u nich museli trošku zapřemýšlet, ale zároveň se nezasekli v nějaké místnosti na moc dlouho. Někdy mi bylo řešení jasné ihned, jindy šlo o složitější kombinace skoro všech možných pohybů, kterými Luigi/Gooigi disponuje.

Připraveni? Připraveni!

Luigi’s Mansion 3 je také první titul v sérii, který podporuje offline kooperaci. Můžete vzít kámoše, bráchu, ségru, rodiče, jednoduše kohokoliv a celé dobrodružství si můžete užít ve dvou. Kooperace funguje bez problémů a jde o skvělý doplněk. Při hraní je potřeba myslet na to, že Luigi je stále hlavní postavou a Gooigi tou vedlejší. Hráč, který ovládá Luigiho ovládá hru jako takovou. Není možné, aby druhý hráč ovládající Googiho šel např. do desáteho patra, zatímco Luigi bude ve třetím patře. Splitscreen jako takový neexistuje. Vše se děje v rámci jedné obrazovky a proto, pokud např. Luigi odejde z místnosti, Gooigi ho bude automaticky následovat – rozpustí se a ihned v další místnosti se opět objeví. Nečekejte tedy splitscreen kooperaci jakou mají např. některé LEGO tituly. Zde je trošku odlišný přístup, nutno ale podotknout, že oprávněný. Jak jsem popisoval výše, Luigi a Gooigi jsou v určitých momentech na sobě doslova závislí, a proto musíte stále držet při sobě. Za mě to funguje dobře a hraní v kooperaci jsem si užil. Třeba příště nás Nintendo překvapí a připraví koncept, ve kterém budou postavy nezávisle na sobě chodit po různých částech, např. strašidelného parníku.

Čtete tyto řádky a asi si říkáte „Má snad Luigi nějakou vadu na kráse?“. Pokud tedy nepočítáme zdlouhavý tutoriál. Jak říká staré pravidlo, nic není dokonalé a to ani Luigi’s Mansion 3. Tím menším trnem v patě je bactracking. Je naprosto zbytečný a chvílemi i otravný. Při sbírání tlačítek, které umístíte do výtahu, aby se vám otevřelo nové patro, se čas od času stane, že Luigi o čerstvě nabyté tlačítko přijde. Když se to stane poprvé, nic se neděje a po chvíli máte ztracené tlačítko opět v moci. Když se to stane počtvrté, je to otrava a kladl jsem si otázku: Proč? Teď budu muset zdlouhavě hledat stopy, poté znova projít soubojem s menším bossem, kterým mi uteče do jiného, již zcela prozkoumaného patra kam ho musím následovat a celý proces opakovat, a pro jistotu si to pak zopakujeme do třetice. Tak přesně tohle byla ta věc, která mě nebavila. Kdyby to v celé hře bylo jednou, max. dvakrát, mávnu nad tím rukou. Bohužel se tenhle nešvar v pravidelných intervalech opakuje a jeho koncept a řešení je pokaždé stejné a pokaždé nudné. Hra je i tak dostatečně dlouhá a zábavná a myslím, že vývojáři pouze chtěli natáhnout herní dobu. Zážitek z hraní to ve finále nekazí, jen jsem ze stavu „wooooow“ na chvíli přepnul do stavu: „Tuhle nudnou část musím rychle prolítnout.“

Včetně příběhové kampaně tu je mód Scarescraper a Screampark. Scarescraper je online multiplayer mód, ve kterém čistíte jednotlivá patra strašidelného domu. Na výběr máte buď z pěti pater, anebo deseti. Čistíte jednotlivé místnosti a pokud to stihnete v daný časový limit, posouváte se o patro výš, načež se zvedá i obtížnost. Při hraní ve více hráčích jde o zábavný režim, ale síla Luigiho tkví někde jinde a multiplayer je spíše fajn fungujícím zpestřením, které je nejlepší hrát příležitostně a nejlépe s partou kamarádů. Ještě dodám, že ke hraní tohoto módu je zapotřebí mít zaplacené členství Nintendo Switch Online.

O Screamparku se vlastně dá říct to samé. Jde o offline kompetitivní režim až pro 8 hráčů na jedné konzoli. Obsahuje tři módy a jde o ideální minihry, které by se skvěle vyjímaly v kolekci miniher SuperMario Party. Nejvíce mě bavil řežim Coin Floating, kdy v bazénu na nafukovací kachničce sbíráte mince a pomocí poltergustu se na hladině pohybujete. Kdo bude mít nejvíce sesbíraných mincí po vypršení časového limitu, ten je vítěz. Během sbírání se musíte vyhýbat nastraženým minám a naváděcím střelám. Pokud vás něco trefí, ztrácíte všechny mince a váš protihráč má šanci tuto událost otočit ve svůj prospěch. Chvílemi je to poměrně napínané, jelikož chybu můžete udělat kdykoliv a pokud tak např. pět vteřin před koncem přijdete o své drahocenné penízky, můžete se s vítězstvím rozloučit, stejně jako je tomu v Mario Kart. To, že jste celou dobu první, ještě neznamená, že do cíle první dojedete. Zbylé dva módy jsou standardního ražení. V jednom chytáte duchy – kdo jich víc chytí, vítězí. A v posledním nabíjíte dělo střílíte do pohyblivého terče. Jde o poměrně standardní minihry, které svoji hratelností neurazí, ale ani nenadchnou.

Za sebe říkám – je dobře, že Nintendo dalo tyto módy do hry. Určitě se najde sorta lidí, která u těchto režimů vydrží dlouho. Na druhou stranu podle mě nejde o dlouhotrvající zábavu, ale spíše o příjemný doplněk a občasné zpestření. Jednou za čas si zahrát s kamarádem doma, nebo v hospodě u piva a zabít tím půl hodinky času, to je za mě ideální scénář. Luigi’s Mansion je titul, při kterém se hráčům vybaví King Boo, chytání duchů a bossů, vtipné gagy, super soundtrack, průzkum krásného prostředí apod. Přesně tohle třetí Luigi splňuje. Pokud se vám předchozí díly líbily, není nad čím přemýšlet. Pokud jste nikdy tuto sérii nehráli, je nejvyšší čas začít.

Závěrečný verdikt

Luigis’s Mansion 3 je povinností pro majitele konzole Nintendo Switch. Pro ostatní jde opět o důvod víc nad koupí přemýšlet. Jde o komplexní titul, který se řadí po boku Super Mario Odyssey a dokazuje, že kreativitě se meze nekladou.

Kategorie Akční, Adventura Hodnocení recenze
Počet hráčů 1 – 2 (singleplayer), 1 – 8 (multiplayer)
5/5
Vývojář Next Level Games/Nintendo EPD
Vydavatel Nintendo
Jazyk Angličtina
Cena 1 499 Kč
Dostupnost Nintendo eShop, NintendoShop.cz Věkové hodnocení PEGI
Datum vydání 31. října 2019
7
Webové stránky Oficiální webové stránky

„Ukažme téhle prehistorické potvoře, jak to děláme u nás.“ – Peter Venkman, Krotitelé duchů (1984).