Inovace je u videoher velice důležitá. Často se setkáváme se hrami, které se nesnaží dělat nic jiného, než doručit produkt, který bude s relativní jistotou přijat veřejností. Proto je pro vývojáře riskantní se od této jistoty odprostit. Co když se vaše vize nevyvede, nebo není zdaleka tak skvělá, jak si myslíte? Videohry jsou umění a umění je velmi subjektivní záležitost. Přeci jenom obraz, který se líbí vám se zase nemusí líbit někomu jinému. Musím tohle zdůraznit, protože Where Are My Friends? je hra, která je jistě takovým obrazem. Patří však do galerie?

Bijec očí

Ve Where Are My Friends hrajete za jezdící oko, které hledá své ztracené přátele. Proč se ztratili? Kdo jsou? Kde se tato hra odehrává? Tyhle a další otázky vám nebudou zodpovězeny. Celá hra je totiž kompletně bez dialogu a příběh se odehrává skrz panely, jako v komiksech. Díky tomu velmi závisí na vaší interpretaci, ale i s ní není příliš zajímavý.

Mnohem zajímavější je vizuální styl této hry. Barevně mi připomíná svět postav Jů a Hele, zejména kreslená pozadí tohoto světa. Když jsem ho viděl poprvé, byl jsem těmito barvami celkem znechucen. Ty jsou tak šílené a světlé, až mě z nich bolely oči. Po chvíli hraní jsem si na ně zvykl, ale nikdy se mi nezačaly úplně líbit a tento pocit znechucení z nich mám do jisté míry stále. Možná se tedy ptáte, proč jsem se rozhodl pro takovou hru. Odpověď je jednoduchá: má za sebou dobrý nápad.

Her, které kombinují mnoho žánrů dohromady, není zrovna málo, ale spolu s vizuály, které (byť negativně) upoutaly mou pozornost se jednalo o něco, co aspoň vzbudilo mou pozornost. Přidejte k tomu označení, které si hra dala – „Experimentální videohra“- a máte skvělou motivaci, proč si hru zahrát.

Již z eShopu hra slibuje přítomnost 4 herních žánrů. Svým provedením jde ale spíš o 4 minihry, které jsou propojené jejím „příběhem“. Protože jde v podstatě o 4 malé hry, bude se mé hodnocení a názor skládat z průměru. Pořadí těchto her si můžete zvolit dle libosti, ale já jsem začal s žánrem plošinovek.

Mario to není

Minihra začíná panely, které ukazují, jak naše hrdinné oko utíká před lasery do zelené trubky, která vede do labyrintu, ve kterém hrajete. Vaším cílem je dostat se do nejnižšího patra a každé patro má svůj checkpoint. To je skvělé, protože obzvlášť na počátku díky tomu budete postupovat celkem rychle. Brzy do vašich skoků budete muset taky dávat strategii, patra jsou krátká a tudíž o to náročnější. Nejlepší na této minihře (a vlastně i na těch zbylých, protože se jedná o vlastnost sdílenou mezi jimi) je rychlost respawnu. Díky ní nejsou smrti příliš otravné. Zprvu šlo o slušnou a zábavnou plošinovku, zejména díky té nutnosti k využití strategie. Ale pak se vše začalo prudce zhoršovat. Obtížnost se totiž přeměnila v něco, co již nevyžadovalo jen postřeh a předvídání hráče. Najednou přibyl prvek zvaný… štěstí. S ním přestalo na strategii a do jisté míry i reflexech záležet a místo předchozí zábavy se dostavila frustrace. Plošinovky jsou zábavné, protože v nich můžete vítězit přímo díky svým vlastnostem (postřehu) nebo svalové paměti. V Mariovi je zábavné odhadnout, jakou rychlost a jak velký skok bude zapotřebí k přeskočení mezer, či zabití nepřátel. V Mega Manovi je zábavné se učit pohybové rytmy nepřátel a díky nim je zabít v jejich nejslabším bodě. Ve hře, jako je třeba The End is Nigh je zase zábavné využívat svalovou paměť v kombinaci s krátkými úrovněmi, které jsou tím pádem rychlé a zapamatovatelné. Tato část hry mohla být jako The End is Nigh. Ale v tamté hře nehrála náhoda velkou roli, zatím co algoritmy, které byste se v této hře museli učit, jsou tak dlouhé a rychlé, že si je prostě většinou nezapamatujete a budete se spoléhat na své štěstí. I přes zábavnost první části této minihry se nakonec jednalo o zážitek, který vzbuzoval jen vztek a otrávení.

Lepší ji nevidět

Jako druhou jsem si zvolil Metroidvanii. V té je vaším úkolem dostat se na konec bludiště a nacházet cestou spínače, které vám umožní další postup. Hned jak začnete, zjistíte, že nemáte žádnou mapu tohoto bludiště. Také si všimnete tmy, která vás obklopuje. Pravda, ta k tomuto žánru celkem patří a původní Metroid také neměl mapu, ale to neznamená, že se jedná o pozitivní vlastnosti. Obzvlášť bolestivá je právě ta chybějící mapa. Díky tmě se totiž velmi lehce ztratíte a bez mapy budete hodiny bloudit v kruzích. Stejně jako v plošinovce, I zde naleznete spoustu checkpointů. Problém však je, že fungují víckrát než jednou. Takže když už se ztratíte a narazíte na checkpoint, který jste již aktivovali, budete se muset k nabytému pokroku znovu pomalu dopracovat (tentokrát aspoň se zkratkami, ale stejně jde o otravnou vlastnost). Problémy však nekončí ani zde. Otravuje vás špatná viditelnost v tomto bludišti? Nebojte, je vám nabídnuto řešení! Zmáčknutím tlačítka B se vám oddálí obrazovka od postavy, čímž vidíte své okolí tak dobře, jak v normálních hře tohoto žánru. Tato chvilka úlevy je však krátká, protože vzápětí se vaše viditelnost smrskne zpět do nepříjemné úrovně. Tuto schopnost oddalování navíc náhodně ztrácíte a získáváte, takže na ni stejně zapomenete a slouží jen jako připomínka a provokace, jak je tato úroveň otravná. Posledním problémem je glitch, na který často narazíte. Vaše velká oční bulva se totiž dokáže zachytit o okraje plošin, takže vás často místo smrti čeká visení nad jistým skonáním, nežli se sami rozhodnete svou mizernou existenci ukončit. A při hraní této minihry se tak budete také cítit.

Pro děti ujde…

V této fázi jsem už měl hry plné zuby. Dvě ze čtyř her nestály za hraní. Má čtyři žánry, ale nejspíš nemá dobré provedení. Ztratil jsem naději, ale i přesto jsem se odhodlal ke třetímu žánru – Point and Click. Čekal jsem, jaký horor uvidím tentokrát, jakou špatnou mechanikou mě hra překvapí… a nic. Tato minihra byla v pohodě. Jdete po stopách vaší kamarádky v jejím domě a musíte v něm nalézt součástky potřebné k opravě něčeho v jiné místnosti, což dohromady spraví jiný problém, což po sléze povede k záchraně kamarádky. Je to nudná minihra, ale aspoň je funkční. Díky svému vzhledu a nepovedenému příběhu jsem měl ale pocit, že jde o hru pro malé děti, což je nakonec i dost možné. Jen nevím, jaké malé dítě by se bavilo předchozími minihrami. Ale konečně jsem v této hře nalezl něco, co se dalo hrát.

Šílenost, jak má být

Do poslední minihry jsem šel zcela poražen. Doteď byla ze tří her slušná jen jedna, jaké byly šance, že by poslední stála za to? Po dlouhém duševním zamyšlení a přemlouvání jsem se ale odhodlal k poslední výpravě. A BYLA ÚSPĚŠNÁ! Ano, čtete správně, tato poslední minihra byla zábavná a povedená. Vaše oko v ní musí utéct před obřím ptákem, který ho předtím klovnul, což vedlo k nějaké infekci vaší bulvy, díky které je protagonista v průběhu této minihry asi zfetovaný. Zní to šíleně, ale to je jen díky mé interpretaci neexistujícího příběhu. Vaším úkolem je tedy utíkat, takže vás čeká žánr runner, což je v podstatě plošinovka, ve které se vaše postava automaticky pohybuje dopředu.

Právě tady využívá Where Are My Friends? plný potenciál svého slibu experimentálního zážitku a několika žánrů. Tato minihra má totiž několik částí, které se od sebe dost liší. Prespektiva ze strany s pohybem doprava, ze shora nahoru, ze strany vlevo, a ze shora dolů. Navíc vás zde také čekají pasáže pod vodou, ve vzduchu a ve vesmíru totálně na mol. Také je zde poprvé využitý vizuální styl této hry tak, aby působil skvěle. Zejména v perspektivě ze shora dolů vidíte šílenost, kterou jsem od této hry čekal. Svět je zde krásně namalován, nejspíš od ruky a právě zde mi hra připomínala svět Jů a Hele. Tahle minihra se skutečně vydařila a je jediná z těchto čtyř, kterou bych vysloveně doporučil. Jediný problém, na který jsem narazil, bylo trochu příliš volné ovládání a zpomalení v jedné z posledních pasáží této minihry.

Závěrečný verdikt

Where Are My Friends? se pokouší o inovaci, které si cením, ale která byla vidět bohužel jen v jedné ze svých čtyřech částech. Je vidět, že aspoň do té jedné povedené části bylo dáno úsilí. Jen je škoda, že se vývojáři nesnažili stejně dobře vypilovat i ostatní žánry. Jestli se vám líbí vizuály hry, chcete podpořit inovaci ve hrách, máte dětskou mysl a svatou trpělivost, můžete začít uvažovat o tom, jestli jde o hru pro vás. Jestli však nesplňujete aspoň jednu z těchto kategorií, čeká vás cesta, na které žádné přátele nenaleznete.

Kategorie Arkádová, Plošinovka, Dobrodružná, Puzzle Hodnocení recenze
Počet hráčů 1
2,5/5
Vývojář Sometimes You
Vydavatel Sometimes You
Jazyk Angličtina
Cena 149 Kč
Dostupnost Nintendo eShop Věkové hodnocení PEGI
Datum vydání Vydáno, 25. duben 2018
3
Webové stránky Oficiální webové stránky