Xenoblade Chronicles 2 – když se výprava do Elysia stane srdeční záležitostí

Když jsem na začátku prosince psal úvod k unboxingu sběratelské edice Xenoblade Chronicles 2, zmiňoval jsem, že až do prezentace, kde uvedli Switch a několik her, jsem o této sérii nikdy pořádně neslyšel. Jakožto milovník fantasy a příběhových her jsem neváhal ani minutu a hra se dostala na můj nákupní seznam. Když jsem jel domů s velkou krabicí sběratelské edice, stále jsem úplně přesně nevěděl, co od hry mohu očekávat, cosi uvnitř mi ale říkalo, že zklamaný rozhodně nebudu. Xenoblade Chronicles 2 je akční JRPG hra z Xeno série, vyvíjená pod taktovkou autora celé série Tetsuya Takahashiho v jím založené společnosti Monolith Soft. Stejně jako předchozí dva díly, i tento je exkluzivní pro Nintendo, tentokrát nejnovější konzoli Switch.

Vítejte v Alrestu

Vítejte v zemi, kde není pevnina, ale pouze oceán mraků. Všechno tvorstvo žije na zádech obřích titánů. Stanete se Rexem, mladým klukem, lovcem pokladů z oceánu, který si všímá, že titáni pomalu umírají a celému lidstvu hrozí vyhynutí. Na jedné z prací se setká s Pyrou, která je Blade a dokáže mnohem víc, než je ochotná si připustit. Rexův život se rázem otočí naruby. Stane se terčem skupiny zlotřilců, kteří chtějí Pyřinu moc pro sebe. Jeho cílem se stane Elysium, bájný ráj, který by mohl být záchranou pro ohrožené lidstvo. Po cestě se setká s mnoha dobrými i špatnými lidmi a vytvoří si ta nejsilnější přátelství. Cesta, na kterou se vydá, je dlouhá, projde při ní známé i neznámé končiny Alrestu a střetne se s nejedním nepřítelem. Jak jeho cesta dopadne, záleží na vás.

Příběh s velkým P

Od malička rád čtu knihy a možná i proto mám tak rád příběhové hry. Xenoblade Chronicles 2 proto bylo doslova pošušňání, protože jeho příběh je opravdu dlouhý a rozsáhlý a vejde se do něj opravdu hodně – humor a nadsázka, stejně jako vážnost a skrytý podtext. Ačkoliv je hlavním hrdinou Rex, dozvíte se i o pozadí dalších postav a co opravdu oceňuji i o motivech některých padouchů. Vývoj postav je pak naprosto famózně zpracovaný a docela dobře koresponduje s děním v příběhu, zkrátka nepřišel ani vývoj vztahů. I samotné hraní je příběhem velmi ovlivněno, což dodává potřebnou atmosféru. Nešetřilo se tu s emotivními scénami ani trapnými chvilkami, přesto to nijak nesnižuje vážnost a kvalitu celé hry. Alegorií a narážek tu také není málo – už třeba jen to, že jména titánů znamenají v překladu 7 smrtelných hříchů, což se neztratilo ani v anglickém překladu (rozebíráno např. zde). Celkově se příběh vydařil velmi dobře, že jsem se nenudil a netrpěl ani u 20minutových cutscén, a to příliš dlouhým cutscénám neholduji. Zajímavostí mimo jiné je to, že kvůli snížení velikosti hry cutscény nejsou předrenderované, ale skriptované, vše tak vypadá stejně jako při samotné hře. Maličkou výtku dostává načítání před a po jednotlivých scénách, ovšem obvykle nezabere víc než 5 sekund. Vývoj také podle všeho začal ještě před dostupností vývojářských kitů Switche, protože na konci některých scén hrdinové tasí zbraně a ženou se do bitvy, vzápětí je ale načítání a zbraně musíte znovu tasit ručně, což se nezdá být původním záměrem. Je to škoda, ale jedná se jen o nepříliš důležitý detail.

Těžko na cvičišti…

Kdybych měl Xenoblade Chronicles 2 popsat jedním slovem mimo pochval, bez váhání bych odpověděl „komplexní“. Japonci se s tím nemazali a ve hře je zkrátka opravdu hodně prvků k naučení, pochopení a zjištění. První dvě hodiny budete poměrně často číst tutoriálové hlášky, i po 10 hodinách na vás může nějaká vybafnout. V příběhu pak mohou nastat nové okolnosti, takže můžete číst tutoriál i po… 50 hodinách hraní??? Kromě těchto základů pak ještě spoustu věcí objevíte a zjistíte sami a ani pak nemusíte vědět zdaleka všechno. Prvně tu je zdánlivě složitý soubojový systém, který se vám ale po chvíli hraní dostane pod kůži a budete se zlepšovat. I člověk jako já, který v RPG hrách neholduje příliš častým bojům, se díky tomuto systému nemusí při bojích tvářit otráveně. Roli hraje nejen načasování, ale i složení týmu (nejen Driverů, ale i jejich Blade), správné pořadí a mnoho dalších prvků. Kromě tohoto systému pak objevujete další různě složité herní mechaniky, jako sbírání surovin, vylepšování postav nebo odemykání schopností. Nikdy si nemůžete myslet, že jste vše pochopili na 100 %, často zjistíte, že se dá jít ještě hlouběji. Tato složitost je ale na místě. Příběh jsem dohrál za něco málo přes 70 hodin, a to jsem se vedlejším úkolům věnoval jen částečně. Času v Alrestu můžete strávit opravdu hodně a komplexní mechaniky tak jen pomáhají tomu, abyste se nezačali nudit a měli pořád co objevovat. Na chvíli se ještě vrátím k postavám, a to k systému Blade-Driver. Driver je jakýsi vyšší level bojovníka – může se pomocí krystalu spojit s Blade. Blade má formu zvířete nebo humanoida a svému Driverovi propůjčuje nejen speciální zbraň, ale i schopnosti. Každý Driver může v boji střídat až 3 Blade. Každá Blade navíc propůjčuje jiné zaměření – tank, healer nebo útočník. To mimo jiné umožňuje kombinovat a měnit styl boje a přizpůsobit se tím některým oponentům.

Propracovaný svět

Svět skládající se z jednotlivých titánů rozhodně není malý a je opravdu velmi propracovaný. Každý titán znamená jinou kulturu nebo i jinou rasu, žijí tu jiní živočichové, je tu jiné prostředí i stavby. I 3D umělci se tu vyřádili a na fantasy svět je krásná podívaná. Myslelo se na množství detailů a drobností a výsledek stojí za to. Škoda jen, že zejména v handheldu jde občas konzole kvůli udržení plynulosti s rozlišením až příliš dolů. Zubaté prostředí už tak dobře nevypadá, nicméně nemůžu říct, že by optimalizace byla odfláknutá – rozlišení se snižuje často kvůli příliš velkému množství objektů a efektů, navíc si nevybavuji, že bych se setkal se zadrhnutím. Pokud váháte mezi originálním japonským a anglickým dabingem, mohu říct, že anglický rozhodně není špatný. Příliš se mi nelíbilo zpracování hlavního hrdiny (časem se to maličko zlepší, a navíc si zvyknete), celkově se ale poměrně vydařil. Japonské dialekty jednotlivých ras byly převedeny na anglické přízvuky, i původní významy, pokud vím, zůstaly zachovány a celkově dabing jen podtrhuje propracovanost celého světa. Při výběru dabingu jsem dlouho váhal, nakonec mě pro angličtinu přesvědčilo to, že postavy mluví i mimo příběhové části, a tedy bez titulků, také několik postav mi přišlo nadabovaných opravdu dobře (třeba Nia, Pyra nebo Mórag). K tomu mluvení mimo příběh se ještě vrátím, protože se jedná o zajímavý detail, ukazující na množství odvedené práce. Když otevíráte truhlu s pokladem, uslyšíte třeba „Treasure acquired“ (poklad získán), při bitvách zase „We will beat you with the power of friendship!“ (porazíme tě silou našeho přátelství). I když se tyto hlášky opakují (mít jich dostatek různých na tolik hodin příběhu by zabralo opravdu hodně místa), určitým způsobem do příběhu a atmosféry hry patří a mně osobně by bylo líto se o ně ochudit.

Svoboda

Ačkoliv se jedná o hru s rozsáhlým příběhem, nejste tu nijak ochuzeni o možnosti prozkoumávat. Sice na některá místa nemůžete před tím, než k nim dojdete v příběhu, po určité době ale budete mít všechno důležité odemčené. Svět není žádný tunel, jako v jiných příběhových hrách, které umožňují se vrátit do dřívějších lokací – máte volnost chodit kam chcete. Hra samotná nabízí možnost hrát s důrazem na příběh nebo exploraci. Při přespání v hostinci můžete využít bonusové zkušenosti ke zvýšení úrovně vašich postav, což se hodí, když se zajímáte hlavně o příběh. Využít je ale nemusíte, což ocení hlavně ti, kdo nejdřív každé místo prozkoumají a dokončí všechny možné vedlejší úkoly. Levelování v hostinci jde navíc využít jen částečně – sami si podle dostupných zkušeností můžete vybrat, kolik úrovní chcete přidat. Skvělý nápad! Co mě ale trochu mrzí, že potom, co se svými postavami strávíte tolik času a perfektně se naučíte velká komba, nemůžete si zahrát s nikým jiným, jen sami. Multiplayer by tu mohl být docela příjemným bonusem a nemyslím tím hráči proti sobě, ale hráči spolu, třeba nějaký dungeon, kde by každý hráč ovládal jednoho Drivera z týmu, klidně úplně mimo hlavní příběh. Možnost, že něco takového přibyde je sice otevřená, zatím o tom ale silně pochybuji.

Skvělá hra… která není pro každého

Při hraní Xenoblade Chronicles 2 mě hra celou dobu opravdu bavila. Má spoustu zajímavých prvků, nezapomnělo se na detaily a příběh je prostě famózní. Neváhal jsem a za 749 Kč zakoupil expansion pass – ne tolik kvůli bonusovým předmětům, vedlejším úkolům nebo dalším plánovaným dodatkům, hlavním důvodem byl příslib dalšího příběhu. Líbí se mi překvapivé zvraty a objevy, třeba SPOILER, a to, že hra není pořád stejná a dokáže se měnit. Obzvlášť v poslední části se občas budete dost divit, co všechno se sem vešlo. Setkal jsem se ale s několika lidmi, kteří hře dali šanci a moc je nechytla. Xenoblade Chronicles 2 je přeci jen pořád „šílená japonská hra“, která se mnohdy dost vymyká zažitým standardům, navíc její rozsah a komplexnost může leckoho odradit. Obzvlášť pokud ani v nejmenším neholdujete Japonskému anime, manga stylu a prvkům, které se v jejich příbězích využívají, je možné, že hra vás nebude tolik bavit. Mě nadchly už příběhové trailery a fantasy svět a myslím, že každý, kdo rád hry s pořádným příběhem, nebude zklamaný. Po dohrání příběhové části nebylo pochyb, že hra se přidá k mým srdcovkám. Její jedinečnost a originalita jsou výrazným prvkem a podobnou hru jinde nenajdete. Připomínám ještě opravdu povedenou sběratelskou edici a Pro Controller, o kterých jsem psal už dříve. Artbook váží něco kolem 1 kg a opravdu stojí za to, CD s vybranými skladbami vás zase rychle přenese na místa, kde jste nějakou tu hodinu mohli strávit. Pro Controller zase vypadá skvěle a podle některých zdrojů a testů má údajně maličko lepší D-Pad než předchozí varianty.

Závěrečný verdikt

Na Xenoblade Chronicles 2 je vidět spoustu práce a jako celek se jedná o jedinečnou a naprosto úžasnou hru. Velmi povedený dlouhý příběh, který perfektně pracuje s postavami, zastíní nedostatky jako snižování rozlišení, načítání je zase velmi rychlé a nikoho neurazí. Výrazný dotyk Japonska může někoho odradit, žánr akční JRPG a komplexní mechanismy také nemusí sednout každému. Ti, kteří patří do cílové skupiny, hra může nadchnout a po tolika hodinách docela přirůst k srdci. Myslelo se nejen na hraní příběhu, ale i prozkoumávání, a je vidět, že hra vznikala s potřebnou láskou i péčí a vše je perfektně promyšlené. Monolith Soft se opět ukázal ve skvělém světle a Xenoblade Chronicles 2 tak patří k těm hrám, kvůli kterým stojí za to pořídit si Switch.