Pac-Man
Pac-Man je klasika. Jako malý jsem moc nehrával „retro“ hry, ale Pac-Mana jsem hrál dost. Náhodou jsem měl na Game Boy Advance hru Pac-Man Collection, jejíž součástí byla i hra, kterou jsem považoval za port původního Pac-Mana. Po hraní Pac-Mana na Classic NES Mini mohu říct, že to rozhodně port nebyl, protože verze z Collection měla něco připomínající příběh. Verze na NESku a originál ho neměly.
Pac-Man není komplikovaný. Ovládáte Pac-Mana a vaším úkolem je sníst veškeré tečky v levelu. Pokud sníte velkou tečku, dostanete schopnost sníst duchy. Tyhle tečky jsou v levelu pouze čtyři. Pac-Man není příliš těžká hra, ale trvá chvíli, nežli se jí naučíte. Musíte znát chování duchů (kteří mají jména: červený duch se jmenuje Blinky, růžový Pinky, Modrý Inky a oranžový Clyde) a mít slušné reflexy. Sice máte omezené množství životů, ale ty se dají získat zpátky, 10000 bodů za jeden život navíc. Po levelu 19 přijdete o možnost jíst duchy, čímž se hra trochu ztíží, ale naštěstí se po snědení velkých teček chovají stejně jako dřív. Jen se jich vy nesmíte dotknout.
Hudba v této hře moc není, pouze ikonické zvuky Pac-Mana. Vzhledem k jednoduchosti hry se to hodí, není to hra, která by hudbu moc potřebovala. Na NESku vypadá Pac-Man poměrně dobře. Pochopitelně hra nemá grafiku arkády, ale Pac-Man je tak obyčejná hra, že se to moc neprojevuje. Pro mne bylo hraní Pac-Man trochu jako hraní Baloon Fight, nebo jeden ze dvou základních modů Excite Biku. Hraní her jen pro skóre mi přijde v dnešní době zbytečné… Řekl bych, že Pac-Man je hra, která dobře zestárla a která vypadá na Classic NES Mini skvěle i na dnešní poměry. Ale princip hraní her pro skóre je zastaralý. Hra nemusí mít nutně příběh, aby byla zábavná, ani dobrou grafiku. Ale přišlo mi, že jedinou věc, kterou Pac-Man má, je titul Retro. Jinak je to hra, která běžného hráče v dnešní době nejspíš rychle omrzí. Nejspíš si ji někdy zase zahraji, přeci jenom je zábavné zjistit, jak daleko se dokážu dostat (maximum je 255 levelů, pak nastává kill screen, situace podobná té, kterou jsem popisoval v recenzi na Donkey Konga). Doporučuji vám si ji zahrát, jen aby jste věděli, o co jde, ale na dlouhé sezení to není.
Castlevania
Castlevania je platformer. Tato trilogie NESka (Na Classic NES Mini vyšli puze 2 díly) je známá svou obtížností. Hrajete za Simona Balmonta a vaším úkolem je dostat se skrz Drákulův hrad, na jehož konci budete muset Drákulu zabít. Co je na hře obtížné? Tak například omezené možnosti na doplnění životů. Srdce, které zde získáte, vám nedoplňují životy, ale náboje do speciálních zbraní. Naštěstí levely nejsou příliš dlouhé a mají checkpointy, takže nedostatek životů sám o sobě není obrovským problémem. Ovšem máte pouze tři pokusy na poražení levelu, jinak začnete od jeho začátku.
Horší je gravitace jam, kterých má drákula ve svém hradě plno. Když do vás totiž bouchne útok nějaké stvůry a stojíte vedle jámy, byť opodál, stejně poletíte nesmyslnou vzdálenost, jen aby vás jáma zabila. A jsou situace, kdy musíte skákat mezi drobnými plošinami, zatímco na vás útočí nekonečné množství hlav řecké medůzy. V takovém chaosu je téměř zázrak, pokud se vám podaří dostat se přes dané platformy. Skvělou věcí na této hře je možnost si v průběhu levelu upgradovat váš bič. Při ničení svíček, které drákula rozvěsil po svém hradě všude, získáváte různé itemy. Někdy to jsou zbraně navíc, které vyžadují již zmíněná srdce. A jindy to jsou právě upgrady vašeho mocného biče. Je to skvělý systém, jak hráče motivovat, protože sílu biče nejenom pociťují životy vašich nepřátel, ale vy jí i vidíte. I poté, co jste poraženi, můžete brzy opět držet ve svých rukou plnou sílu biče.
Hra je velmi kreativní s nepřáteli. Je jich mnoho a všichni reprezentují nějakou tradiční hororovou bytost, od vlkodlaků, kostlivců, již zmíněné řecké medůzy a vran až po Drákulu samotného. Znamená to, že hra je vždy zajímavá a nepřátelé vás nezačnou nudit. Hudba naprosto odpovídá atmosféře hry. Jste zabiják upírů v nebezpečném místě, ale přeci ve svém elementu. Hudba je děsivá, ale vám to nevadí, protože pro tyto horory, které ničíte, žijete!
Hra vypadá skvěle. Vypadá pořád jako hra na NESko, ale v této kategorii vypadá skvěle. Hrad je skvěle namalován. V pozadí můžete obdivovat cihly, okna, sloupy a někdy i jinou část hradu. Naštěstí pro mne tato hra nemá černé pozadí. Castlevania mne velmi bavila. Je to rozhodně jedna z těžších her Classic NES Mini. Pokud máte trpělivost a cítíte se stateční, rozhodně Castlevanii doporučuji. Hra vypadá skvěle, zní skvěle a hraje se skvěle, ale musíte být připraveni na nespravedlivé smrti. Castlevania je ale velice zábavná hra, pokud vám nevadí častý Game Over. Nejspíš si ji zase někdy zahraji, až se uklidním z poslední frustrující smrti.
Castlevania 2: Simon’s Quest
Do této hry jsem šel s poměrně negativním názorem, ještě než jsem začal hrát. O Castlevania 2 – Simons Quest jsem slyšel negativní recenze již dříve, nejvíce mne ovlivnila recenze AVGN z Youtube. Takže jsem chtěl zjistit, jestli je tato hra tak špatná, jak někteří tvrdí. Hrajete opět za protagonistu předchozí hry, Simona Belmonta. Po poražení Drákuly v předchozí hře na vás Drákula uvalil kletbu. Teď musíte Drákulu opět zabít a zbavit se vašeho prokletí.
Castlevania 2 se liší od prvního dílu nejvíce otevřeným světem. Na rozdíl od první hry, kdy jste si levely nemohli vybírat a celá hra se odehrávala v Drákulově hradě, teď se pohybujete mezi vesnicemi, přírodou a dungeony. Tento nápad se mi líbí, je to trochu jako svět v Zelda 2: The Adventure of Link, když jste zrovna v bitvě. Co mi ale hodně vadilo bylo, že hra nemá žádnou mapu. Simons Quest má mnoho míst, která se navzájem podobají. A města u vchodu nemají cedule se jménem, takže není jasné, ve kterém městě se nacházíte. Ve hře, která má otevřený svět, je to velký problém, protože se budete zbytečně ztrácet.
Jeden z velkých problémů, který lidé mívají s touto hrou, je systém dne a noci, kdy vyskočí na obrazovce obdélník se zprávou o počátku, nebo konci noci. Uznávám, že je to otravné, ale samo o sobě mi to nijak moc nevadilo. Co mne štvalo s tímto systémem dne a noci mnohem víc byla délka nocí. Čas ubíhá, i když jste ve městě, takže většinou, když už jsem město plně prozkoumal, jsem po chvíli cestování mimo město schytal noc. Rozdíl mezi dnem a nocí je kromě jiných barev síla nepřátel. V noci jsou silnější, mají víc životů. To by mi až tolik nevadilo, kdyby noc byla krátká, ale ona není. Můžete se vrátit do města, ale tam v nocích cestují zombie. Noc se dá využívat dobře na grindování peněz, ale po té, co získáte potřebné množství, je to jen ztráta času. Kdyby byly noci kratší, byla by to příjemná příležitost na trochu grindování oproti povinnosti.
A když už jsem u peněz, ty jsou zde také absurdní. Po té, co třikrát zemřete, přijdete o všechny peníze, ale poračujete od místa, kde jste zemřeli. To znamená, že smrt není problém při cestování, zato nedostatek peněz a zbytečné grindování je. U platformerů na NESko je běžné, že právě cestování mezi případnými městy, nebo levely, jsou obtížnou částí hry, smrt má mít velkou penaltu. A když už je některá platformovka i RPG (Zelda 2 je opravdu v mnoha smyslech podobná Simons Questu), grindování navíc se má vyplácet.
Abych byl spravedlivý, za peníze si můžete koupit lepší zbraně, klidně i přeskočit některé upgrady, a ty vám zůstanou i po smrti. To se mi velice líbí, je skvělé když si můžete takto rozhodovat sami o obtížnosti hry. Ale v momentě, kdy máte nakoupeno ve městě vše, co jste chtěli a zbudou vám peníze, dopředu víte, že o všechny přijdete. Proč tedy trávit víc času na grindování. Je to systém, který je postavený na hlavu a moc nefunguje.
Poslední velký problém, který jsem s hrou měl, byla tajemství, která hra má. Když má hra skryté poklady na obskurních místech, je zábavné je hledat, protože je to bonus. Ale když na pokračování ve hře musíte jít na internet a hledat řešení k problému, který není hádankou, ale jen ztrátou času, není to zábava. Pravda, můžete hovořit s NPC ve městech a ti vám možná poradí, ale je jich tolik a jak už jsem zmínil, neuměl jsem identifikovat města, takže dostanete radu: v tom či onom městě na vás čeká přítel, normálně bych do toho města zašel, kdybych měl mapu nebo označení města, ale zde jsou jen cedule, která označují jména cest MEZI městy. Takže identifikovat jméno města je velmi obtížné.
Jinak hra vypadá dobře a má chytlavý soundtrack. Není moc těžká, díky respawnu poblíž místa smrti, její obtížnost tkví spíš ve věcech, které hráče otravují, nepříjemnostech, které celou hru činní méně zábavnou. Castlevania 2 – Simons Quest nebyla tak špatná, jak AVGN ve svém videu tvrdil, ale stejně to není hra, kterou bych doporučil. Kdyby systém peněz fungoval, většinu věcí bych hře prominul, protože se mi ten nápad kupování lepšího lasa v libovolném pořadí opravdu líbí, ale chybějící peníze po game over dělají hodiny grindování zbytečné. Pokud chcete podobnou hru na Classic NES Mini, doporučuji hrát Adventure of Link. Ale Simons Quest můžete přeskočit.
