The Legend of Zelda: Skyward Sword HD – Kořeny série v HD

Díl Skyward Sword, který v roce 2011 vyšel na konzoli Nintendo Wii, zaujal v mém srdci zvláštní místo. Hned z několika důvodů. Byla to první hra ze série The Legend of Zelda, kterou jsem kdy hrál. Zaujala mě svým silným příběhem, originální impresionistickou stylizací prostředí, naprosto perfektním level designem, a také zábavným pohybovým ovládáním. Ostatně díky němu jsem tento díl jako jediný odehrál celý ve stoje před televizí, zničil kvůli tomu lustr a hezky si narazil ruku o skříň. V neposlední řadě také fakt, že jsem se zde setkal s tou nejpůvabnější Zeldou ze všech, tečka!

Jak si u mě po tolika letech vede HD remaster, vám povím na následujících řádcích. Nebudu vás ale napínat a hned z kraje řeknu, že jsem se skvěle bavil.

Vzhůru do oblak! Nebo spíš střemhlav k zemi?

Skyward Sword HD patří mezi klasické “Zeldovky”, co se designu hry týče. Jde tedy o naprosto lineární hru jen s velmi malou možností průzkumu lokací, na rozdíl od naposledy vydaného dílu Breath of The Wild pro Nintendo Switch. Ten hráčům poprvé nabídl možnost volného pohybu napříč celým světem. Hráč se ve Skyward Sword ocitá na úplném začátku historie světa, kdy byl zemský povrch jen legendou. Link, stejně jako jeho kamarádka Zelda, obývá oblačné město Skyloft a hráč v jeho roli se v úvodu probouzí do dalšího slunečného dne.

Nic ovšem netrvá věčně. Snad až na poměrně utahaný úvod sloužící jako tutoriál, který ovšem nelze přeskočit. Nejedná se ale o nic hrozného. Délka je vynahrazená příjemnou atmosférou oblačného města. Po úvodních krocích, kdy se hráč seznámí s ovládáním, milými ale celkem stereotypními postavami a světem, kde žije, se však může hned po hlavě vrhnout do víru událostí – a to doslova. Zelda je totiž na vašem společném letu oblohou sražena vzdušným vírem ze svého létajícího prostředku (obří pestrobarevní ptáci Loftwings) kamsi dolů a Link to tak samozřejmě nemůže nechat. Je třeba přijít na to kdo nebo co za tím stojí a především přivést Zeldu zpět!

Nový svět na obzoru

Pod nohami Linka se tak otevírá brána do nového, neprozkoumaného světa. Povrch z dávných dob, obývaný nepřáteli, plný výzev, které čekají na překonání. Jak už jsem jednou zmínil, jde o lineární titul, ve kterém se hráč posouvá od jedné lokace k druhé, následované průchodem skrz jedno velké žalářiště zakončené soubojem s jeho bossem. V tomto případě jde mj. o tři stěžejní lokace. Lesní Faron Woods, ohnivý Eldin Volcano a písečné Lanayru desert. Každá jedna část povrchu je typická svým podnebím, nepřáteli a stylem řešení překážek. Hráči, kteří se linearity bojí nebo je jakkoliv odpuzuje, mohou být ale v klidu – linearita je vyvážená naprosto vynikajícím level designem, který v rámci světa nemusí úplně dávat smysl, ale funguje skvěle. Řešení překážek není z nejtěžších, ale přináší obrovské uspokojení a příjemný pocit ze splnění. To je ale u Zelda her standardem.

Link postupně v jednotlivých částech povrchu získává klíčové informace a také nové předměty, které využívá v dalších lokacích. Kromě toho může hráč díky novým předmětům využít možnosti vracet se zpět a prozkoumávat místa, která by byla bez těchto předmětů jinak nedostupná. Většinou je pak odměněn rupíky (peníze) nebo jinou surovinou, kterou využije na cestě za svým posláním. Za zmínku určitě stojí beetle – malý dron vypouštěný z Linkova zápěstí, kterým může hráč přesekávat lana, přepínat vypínače, ale později také přenášet malé objekty – třeba bomby. Beetle se stejně jako meč ovládá pohybem resp. nakláněním Joy-Con ovladače, díky čemuž je ovládání velmi přesné a jemné. Tedy pokud nemá hráč opotřebované ovladače…

Jedna rána sem, druhá rána tam

Když už jsem zmínil ovládání, chvíli se u tohoto tématu zastavím. Původní verze z Wii byla přizpůsobená pouze pro hraní pohybem. To byl po backtrackingu často kritizovaný aspekt hry. Osobně si myslím, že pohybové ovládání hry bylo příjemnou změnou a skvělým využitím současné technologie konzole. Hráč díky tomu dostal imerzivní zážitek z šermu. Nepřátele na pozici Linkova meče reagovali a bylo nutné, aby je hráč zasáhl z míst, kde byli odkryti. K tomu sloužil jeden z osmi možných směrů seknutí a výpad. Jeho nejlepší částí byl úder, při kterém hráč pozvedl meč/ovladač vzhůru k obloze/stopu, díky čemuž jej nabil božskou silou, kterou následně vypustí do směru, kam seknul.

Nejinak je tomu i v HD verzi a navíc v tomto směru hra nově nabízí konzervativním hráčům a uživatelům Lite verze konzole možnost ovládat hru pomocí analogových páček. To bohužel není úplně ideální, protože pro útoky mečem hráč využívá pravou analogovou páčku. O tu se ovšem dělí s ovládáním kamery – dalším vylepšením z HD verze, která v původní verzi nebyla možná. To se rozlišuje stisknutím a držením tlačítka L. Tento způsob ovládání chce poněkud více cviku. Především při soubojích s bossy, kdy je vyžadováno přesné načasování a rychle reakce.

Pohybové ovládání ovšem nekončí jen u soubojů. Hráč pomocí něho bude řešit více věcí. Mácháním Joy-Con ovladače rozhoupe línánu nebo popožene Linka visícího na břečťanech či římsách. Otáčet nalezenými klíči do správných poloh. Hrát na hudební nástroj. A v neposlední řad také manipulovat s bombami. Švihnutím ovladačem nad hlavou bombu hodí, máchnutím pod sebou bombu rozkutálí jako bowlingovou kouli. Jak jsem řekl, hra krásně využívala možnosti ovladačů konzole Wii a nejinak je tomu i u Switche.

Nejenom HD texturami je Link živ

Nintendo se u vylepšení nezastavilo jen u možnosti ovládat kameru nebo vést Linka pouze pomocí tlačítkového ovládání. Jak název napovídá, jde o HD remaster a tudíž se péče dostalo i grafickému zpracování. Péči dostaly textury, ale také modely postav, které působí mnohem vyhlazeněji a ostřeji. Hra vypadá skvěle i na velké obrazovce a dalo by se říct, že téměř nezestárla. Má tak co nabídnout i dnešním hráčům. To je do obrovské míry zapříčiněno silnou stylizací vycházející z uměleckého směru impresionismus, pro který jsou typické krátké tahy štětcem s nemíchanou jasnou barvou. Grafická podoba Skyward Swordu se inspirovala prací Paula Cézanna a pokud si po hraní vyhledáte nějaká jeho díla, bezpečně tento styl poznáte.

Vylepšení se také dotklo některých dalších věcí “pod pokličkou”. V rychlosti zmíním lepší snímkování, možnost překročit předělové scény, rychleji procházet dialogy nebo neopakující se popisky při sbírání předmětů. Všechna vylepšení jsou opodstatněná a odstraňují neduhy stáří hry.

Mám ji rád, nemám ji rád?

Uspěl u mě Skyward Sword jako před lety? Bez váhání a nostalgických vlivů na verdikt mohu prohlásit, že ano. Skyward Sword je stále skvělou hrou. Má svoje mouchy. Pohybové ovládání je sice super zábavné, ale provázené neustálou nutností rekalibrace gyroskopu. Jde sice o pouhé stisknutí tlačítka Y, ale výsledný zážitek to trochu kazí. Hraní na analogových páčkách není úplně ergonomické a vyžaduje trochu cviku. Přesto, že vývojáři hru po grafické stránce vyleštili, je znát, že jde o deset let starý titul. Nicméně i tak vypadá nádherně a stejně jako u hraní na Wii jsem se i teď několikrát zastavil a kochal se krásou vykreslené krajiny umocněnou nádhernou hudbou kterou složil Kódži Kondó, nahranou symfonickým orchestrem.

Dalším nepříjemným faktem může být cena hry. Hráči, kteří v minulosti hráli Wii verzi si budou muset rozmyslet, zda jim to za tu cenu bude znovu stát. Všichni ostatní, kteří Skyward Sword nikdy nehráli nemusí váhat.

Skyward Sword mi po mnoha a mnoha hodinách hraní Breath of The Wild připomněl, jak moc mám rád lineární “Zeldovky” a doufám, že se nějaké nové v budoucnu zase dočkám.