The Legend of Zelda – Skyward Sword

Skyward Sword vyšel ke konci života Wii, v listopadu roku 2011, 2 roky před koncem produkce konzole. Jako jedna z posledních her Wiička už měla k dispozici technologii, která na počátku Wii ještě nebyla a už byly známé plné možnosti konzole. Nintendo Wii bylo známo pro své motion controls (ovládání pohybem), takže dávalo smysl je využít v Zeldě. Mnoha lidem se ale motion controls v Skyward Swordu nelíbily, takže je velká skupina oddaných fanoušků a velká skupina lidí, kteří byli zklamáni.

Motion Controls, gimmick Wii i Zeldy

Skyward Sword nebyla první hra v sérii The Legend of Zelda, která motion controls využívala, první hrou byla Twilight Princess na Wii, která vyšla o pět let dříve. V té byly motion controls poměrně silně zastoupené, ale nebyly nijak revoluční, pouze nahrazovaly tlačítka. To nebylo špatné (i když také bylo dost lidí, kterým vadily), pro starou hru na Wii to byl dobrý výkon, ale Skyward Sword byl další díl, musel prezentovat něco, v čem by své předchůdce překonal. Takže vzal motion controls do nové úrovně.

Najednou byly motion controls mnohem důležitější, než jen náhrada za klasické ovládání meče, stal se z nich hlavní gimmick (lákadlo nebo také herní mechanika) hry: svobodně jste mohli ovládat meč. Kompletně to hráče vtáhlo do akce hry. A ten pocit, když jste si nabyli meč zvednutím vzhůru, byl skvělý.

Pochopitelně motion controls ovlivňovaly i jiné části hry, zejména míření a ovládání vaší jízdy v této hře (obří pták zvaný Loftwing), ale pro mě byly rozhodně nejzábavnější souboje s mečem. Bezpochyby jsem při tom vypadal jako totální magor, ale byl to zážitek, který jsem od té doby v jiné hře neprožil.

Lore začíná zde…

Skyward Sword je v timeline her The Legend of Zelda první hrou. Vypráví příběh o vzniku Master Swordu, dává důvod, proč Linkové mají zelený tunic a proč je Zelda později tolikrát reinkarnovaná. Celkově se mi příběh líbil, ale stejně jako u Twilight Princess mi tutorial na počátku hry přišel poměrně dlouhý. Na druhou stranu mi přišel také trochu zajímavější, nežli ten z Twilight Princess a přeci jen asi trochu kratší.

Příběh této hry je sice důležitý pro zbylé hry The Legend of Zelda, ale nezanechal ve mně zdaleka takový dojem, jako Twilight Princess, Ocarina of Time nebo Majora’s Mask. Není špatný, ale jsou lepší aspekty této hry. Pokud si hru chcete zahrát pro příběh, asi nebudete zklamáni, je zajímavý, ale spíš bych doporučil pro příběh již zmíněné hry. Samozřejmě bych mohl vyjmenovat pro příběh i více her, ale tyhle měly příběh, na který aktivně často vzpomínám. Na ten Skyward Swordu moc ne.

Nezapomenutelné postavy

Sice byl příběh této hry na standardy her této série celkem průměrný, nebo v nejlepším případě mírně nadprůměrný, ale co se mi na hře líbilo víc, nežli příběh, byly postavy v něm. Tentokrát je vaším rádcem samotný Goddes Sword, meč, který v průběhu hry upgradujete. Žije v něm totiž duše stvořená bohyní Hiliou jménem Fi, která má za úkol Linka vést. Dost lidí tuto postavu považovalo za otravnou, ale mně se líbila. Nápad toho, že nasloucháte svému vlastnímu meči, mi připadá skvělý. Ano, na Midnu z předchozí hry to nemá, ale stejně bych Fi považoval za jednu z lepších společníků této série.

Zelda samotná je také skvělá, přišla mi mnohem zajímavější, nežli v jiných dílech (myslím, že jenom Ocarina of Time a Breath of the Wild ji prezentovali zajímavěji). Tentokrát má v příběhu významnou roli, kromě toho, že ji musíte zachránit. Její vztah s bohyní Hiliou je jedním z nejzajímavějších aspektů hry a dodává skvělý kontext pozdějším reinkarnacím, ale tento vztah zde nepopíši, protože je to poměrně zásadní část hry, kterou vám zde nechci vyspoilovat.

Poslední postava z této hry, na kterou často vzpomínám, je Groose. Nejprve působí jako typický rival z mnoha her, ale postupem se z něj ve hře stane postava, které bude fandit. Byla to změna, kterou jsem nečekal.

Počátky elementů Breath of the Wild

V čem byl Skyward Sword také hustý, byla Linkova nově nabytá schopnost běhu a lehkého parkouru. Ano, už jste nemuseli chodit pozadu, ani dělat kotrmelce! S tímto novým způsobem pohybu přišlo ale jedno omezení: Stamina Wheel. Poprvé se objevil právě zde a Link díky němu vypadal, jako astmatik. Samozřejmě muselo být nějaké opatření, jak omezit používání běhu, ale tento stamina wheel mi přišel příliš malý.

Další věc, kterou si Breath of the Wild vzal ze Skyward Sword, byla omezená odolnost (durability) předmětů. Ve Skyward Sword se vám totiž postupně ničí štíty. Není to ale podle mě uděláno dobře.

V Breath of the Wild má durability smysl, ve světě je hodně zbraní a štítů, respwanují se, a můžete je snadno měnit. Takže když se vám rozbije zbraň, moc vás to nemrzí, protože jí snadno nahradíte. Ve Skyward Sword to ale takhle nefunguje, štít si musíte koupit ve městě, takže pokud se vám rozbije uprostřed dungeonu, musíte buď odejít, nebo dungeon dokončit bez něj.

Můžete později dostat štíty, které se vám samy opraví, podobně jako Master Sword v Breath of the Wild, ale stejně, durability byl v této hře zbytečný.

Svět a linearita

Co mnoho fanoušků The Legend of Zelda nemělo rádo na 3D zeldích hrách od vydání Ocarina of Time po Skyward Sword byla linearita, a v linearitě je Skyward Sword největší, ze všech her série. Tentokrát hra nebyla ani plně open world, něco, co fanoušci milovali na předchozích hrách série. Místo toho sloužil Skyloft jako takový hub, takže cestování mezi místy nebylo moc organické.

To neznamená, že hra díky tomu  není zábavná, ani že nemáte pocit dobrodružství, jenom to znamená, že se nikdy nebudete cítit jako že ovládáte svůj osud, protože vás hra neustále vede. Pokud tohle dokážete skousnout, linearita není zas takový problém.

Když se spojí extrémy

Hra vypadá jako kombinace realističtější Twilight Princess a kreslenějšího Wind Wakera a je to skvělá kombinace. Je barevnější, než Breath of the Wild, ale ze všech jiných her Zeldy je jí nejpodobnější.

Pokud vyjde na Switch remake, což velmi doufám, že ano (nejlépe s dobrým využitím HD Rumble a Joy-Cony místo Wiimote), tak si myslím, že by tato hra vypadala v HD skvěle, její styl by se k tomu hodil.

Závěrečný verdikt

Skyward Sword má mnoho dobrého, ale zároveň dost špatného. Myslím si, že je to hra, kterou budete buďto milovat, nebo nesnášet, nic moc mezi. Pro mne byla tato hra senzační, bojovat s mečem skrz motion control mne bavilo tolik, že mi linearita hry vpodstatě začala vadit až zpětně při zamyšlení. Kdyby nebylo motion control v této hře, určitě by mne zdaleka tolik nebavila. Zajímavé postavy, hlubší lore světa Hyrule a Motion Controls jsou bezpochyby nejsilnějšími stránkami hry, ale linearita a rozbitnost štítů mohou velmi zkazit váš zážitek ze hry, tím víc, pokud vám Motion Controls nesednou. Myslím si, že Breath of the Wild se ze Skyward Sword dost poučil. Breath of the Wild je určitě lepší hrou, nežli byl Skyward Sword, ale nemá takové využití pro motion controls, a opět zdůrazňuji, že mě mávání s mečem neskutečně bavilo. Proto vám Skyward Sword doporučuji. Má dost chyb, ale tahle mechanika stojí za to si zkusit, a nakonec, je to hra ze série The Legend of Zelda, takže je jasné, že nebude špatná (krom třech  výjimek, o kterých napíši jindy a o kterých se nemluví).