The Legend of Zelda
The Legend of Zelda je jednou z mých oblíbených sérií her. Jako malý jsem hrál Ocarina of Time (3ds remake, dobře, zas tak malý jsem nebyl) a od té doby Zeldu zbožňuji. Jak ale hry z této série vycházely, stávaly se víc a víc lineární. Je to zvláštní, když si vezmete, že mnozí si cenili na první Zeldě na NESku právě nelinearity. Do té doby, než vyšel Breath of The Wild, nejnovější ze série her The Legend Of Zelda, už to vypadalo, že dříve milovaná volnost první hry byla kompletně zapomenuta.
The Legend of Zelda je hra, která významně ovlivnila žánr her RPG. Nebyla sice první, kdo se v jejím žánru objevil (tento titul by šel nejspíš hře Hydeline), ale byla to tato hra, která předvedla možnosti a skvělost svého žánru. Příběh je jednoduchý. Zlý Ganon unesl princeznu Zeldu, za účelem získat její kus Triforce, Triforce of Wisdom. V zoufalém pokuse o zachránění světa před Ganonovou mocí, která by s dalším kusem Triforce (Ganon má Triforce of Power) byla ještě větší, se Zelda rozhodla rozdělit svou část Triforce na 8 dílů. Každý pak dala ukrýt do dungeonu, aby se k nim Ganon nemohl dostat. Pak vyslala svou chůvu a poradkyni Impu, aby našla bájného hrdinu, který má Hyrule, svět, ve kterém se hra odehrává, zachránit. Tím hrdinou je Link, za kterého hrajete. Dopodrobna o moci a historii Triforce v této recenzi jít nechci, je to téma hodné vlastního článku.
Jak už jsem zmínil, jednou z nejvýznamnějších věcí na The Legend of Zelda je možnost porážet dungeony v jakémkoli pořadí chcete. Takže hned na začátku hry se můžete vydat do nejtěžších částí hry a do posledních dungeonů. Pochopitelně přežít na začátku hry v takových to místech je velice náročné, ale to je na vás. Pocit toho, když vejdete do prvního dungeonu s itemy z nejtěžších dungeonů ve hře je skvělý. Svoboda je v první Zeldě taková, že jsou i lidi, kteří celou hru porazili bez prvního meče. Je to skutečný open world. Dungeony samy jsou většinou schované v špatně přístupné oblasti, mně se podařilo se omylem dostat ke třetímu dungeonu, nežli jsem objevil první, nebo druhý.
Grafika hry je také skvělá. Dungeony jsou si sice všechny trochu podobné, co se týká ozdob a typů kostek, ze kterých jsou tvořeny, ale to se dá od takto staré hry čekat. The Legend of Zelda má mnoho prostředí, ve kterých se můžete pohybovat, takže má spoustu příležitostí ukázat svou krásu. Hra sice nemá tradiční mapu, ale má indikátor vaší pozice vzhledem ke světu. Není to tak užitečné jako klasická mapa, ale stačí to, protože si díky tomu můžete udělat alespoň nějakou představu o velikosti Hyrule v této hře. Navíc je hra navržena způsobem, který vám snadno umožní si namalovat vlastní mapu mimo hru, kterou postupně můžete doplňovat, což je velice zábavné i pro někoho, kdo neumí kreslit, jako já.
Hra má také mnoho skrytých tajemství. Není od pohledu jasné, který strom lze spálit a kterou skálu prorazit bombou. Tím, že vaší odměnou jsou skvělé bonusy a nenucené pokračování ve hře, je hledání těchto skrýší zábavné. Hudba je také fantastická. Když cestujete po světě, hraje ikonická hudba pozdějších her ze série. Jste na epickém dobrodružství a hudba vám to neustále připomíná, zatímco v dungeonech se hudba změní na napínavou a nebezpečnou.
The Legend of Zelda není příliš těžká hra, když ji hrajete lineárně. Nenazval bych jí přímo lehkou, má některé nepřátele, kteří se špatně zabíjejí, ale je velmi spravedlivá a vaše smrti jsou kompletně vaší chybou, ne hry. The Legend of Zelda je i dnes hra, kterou bych si kdykoliv normálně zahrál, s grafikou a hudbou, které velmi dobře zestárly a fenomenálně strukturovaným gameplayem. Hru nemůžu dostatečnými slovy doporučit, je to rozhodně v mých očích jedna z nejlepších a nejzábavnějších her na Classic NES Mini.
The Legend of Zelda II: The Adventure of Link
Sequel k slavné Legendě o Zeldě, který vyšel necelý rok po originálu, je známý svou obtížností. Mnoho fanoušků Legend of Zelda ho považuje za nejhorší díl, protože se významně liší od zbytku her této série. Zaslouží si opravdu takový hate? Je to opravdu tak těžká hra, jak lidé říkají? Tyto otázky jsem si kladl, než jsem se dal do hraní. Opět hrajete za Linka, toho samého z předchozí hry. Link je už ale starší, tentokrát je dospělý. Sto let před událostmi první hry byla jiná princezna Zelda, předchůdce Zeldy z první hry, prokleta k nekonečnému spánku. Zelda byla od té doby chráněna v jednom hradě a nestárla. Link musí získat Triforce of Power aby ji mohl probudit.
Tentokrát je hra platformer s elementy RPG, podobně jako Castlevania 2: Simons Quest. Zbraň, životy a množství magie si upgradujete při získání dostatečného množství zkušeností. Pokud nebudete grindovat, hra může být dost obtížná. Máte jen 3 životy a když o ně přijdete, respawnujete se na počátku hry. Vaše úspěchy a levely jsou naštěstí uloženy, ale stejně se budete muset často vracet nesmírné vzdálenosti k místu, kde jste zemřeli. Naštěstí jsou na mapě zkratky a cesty, na kterých se nepřátelé nespawnují.
Grindování zde rozhodně má smysl. Pokud ale máte nashromážděné zkušenosti a nevložíte je do nového levelu a zemřete, nebo restartujete hru, o zkušenosti přijdete. Je to otravné, ale zas tolik to nevadí. Když grindujete zkušenosti, stačí si najít relativně bezpečné místo v dungeonu a tam zůstat, nežli získáte potřebné množství levelů. A u vchodu mnoha templů je brnění, které když mečem trefíte do otvoru na oči někdy vyhodí elixír, který vám doplní životy. Jindy na vás zaútočí nepřítel, který se může schovávat v brnění, ale vy můžete vycházet a vracet se na tuto obrazovku do té doby, než budete plně vyléčení. Grindování tedy trvá dlouho, ale na rozdíl od Simons Questu má smysl.
Když už jsem u skrytých nepřátel, jedna věc, která mi na Adventure of Link vadila, byli nepřátelé předstírající, že jsou obyvatelé měst. Jsou to sluhové mrtvého Ganona, kterého chtějí oživit za pomoci vaší krve, kterou chtějí vylít na Ganonův popel. Je důležité s měšťany mluvit, abyste dostali rady k postoupení v příběhu, ale když mluvíte k někomu, kdo je tajně Ganonův sluha, zaútočí na vás. To znamená, že se vám nebude chtít mluvit s vesničany a celé hře to ubližuje na zábavě. Hra má pasáže, které jsou obtížné, protože nebudete mít možnost se vyléčit. Takových ale mnoho není a i tak je hra lehčí, nežli třeba Ninja Gaiden, nebo Castlevania.
Hra se odehrává ve dvou formátech, chození po mapě a akce. Chození po mapě nevypadá moc hezky. Ve srovnání se hrou jako třeba první Final Fantasy to vypadá opravdu špatně. V tomto modu je Link abnormálně velký a celý svět je proti němu v divném úhlu. Ale v akci hra vypadá dobře. Právě tady se ukazuje její podobnost s Castlevanií. Hudba hry je skvělá, akční a chytlavá. Nemám k ní žádné výtky a je to jeden z nejlepších aspektů hry. Zelda II: The Adventure of Link je hra, která má své problémy, ale zároveň své místo v sérii The Legend of Zelda. Ano, je to nejspíš nejtěžší hra této série, ale ve srovnání s platformovkami její doby není tato hra příliš těžká. Mohla by lépe vypadat a rozhodně je chvílemi frustrující, ale dala sérii mnoho, co bylo využíváno i v pozdějších hrách. Nemyslím si, že si zaslouží hate, ale chápu, že není pro každého. Pokud nemáte rádi platformery, tato hra není pro vás, ale jinak ji doporučuji. Mě bavila a až mne příště naštve Castlevania, vrátím se ke druhé Zeldě.
Final Fantasy
Final Fantasy je jedna z těch sérií, které bych si chtěl zahrát, ale nikdy jsem se k nim nedostal. Ale slyšel jsem o téhle sérii mnoho, většinou pozitivního. Takže jsem se na tuhle hru těšil. Final Fantasy je tradiční RPG. Máte tým, který musíte vylevelovat a se kterým musíte porazit nějaké velké zlo. V Final Fantasy je vaším úkolem získat krystaly čtyř elementů. Když jsem řekl, že je Final Fantasy tradiční RPG, nemyslel jsem tím, že je jako spousta jiných, ale že spousta jiných jsou jako Final Fantasy. Na svou dobu to byla rarita, už jenom fakt, že hra má tradiční příběh a dialogy je pro NESko vzácnost.
Jedna z mých oblíbených věcí na hrách žánru RPG je grindování, ale jen, pokud má smysl a jsou vidět výsledky vašeho úsilí. Final Fantasy v téhle kategorii září. Pravda, budete muset grindovat hodně, ale díky tomu se budete cítit silnější. Ve hře je také místo nazývané fanoušky „The Peninsula of Power“, kde se dají dobře grindovat peníze a zkušenosti na silnějších nepřátelích, což hru výrazně zjednoduší.
Hra je také těžší díky mnoha glitchům. Pokud si ji budete chtít zahrát, doporučuji si předem vyhledat jejich seznam. Některé jsou poměrně zásadní, jako nefungující stat nebo kouzla se špatným efektem, který ublíží vám, místo soupeře. Hudba hry je skvělá. Sice jsem Final Fantasy nikdy nehrál, ale některé melodie jsem poznal i já. Hra má mnoho skladeb, takže vás nezačnou nudit. Grafika se mi líbila. Útoky jsou animované, což je na NESko neobvyklé a dodává jim větší efekt. Co se mi ale na grafice líbilo nejvíce, byl vzhled měst a hradů. Na svou dobu je to velmi působivé a vypadá to skoro jako něco z prvních her SNESka, nežli hru na NES.
Hra Final Fantasy mne velmi bavila. Má sice své problémy (mnoho glitchů), ale také má skvělou grafiku, hudbu, příběh a hlavně je skvěle hratelná. Pokud budete připraveni na dobrodružství, které na vás v této hře čeká, příliš nevadí. Grindování je zde uděláno skvěle. Pokud jste fanoušky žánru RPG, tato hra je jedním z nejlepších zástupců tohoto žánru na Classic NES Mini a tudíž je pro vás Must-Play.
