Almost There: The Platformer – pocit, který při hraní nepocítíte

Obtížné hry mohou být skvělé. Hra nemusí mít ohromnou grafiku na to, aby byla dobrá. Soundtrack hry není všechno. Všechny tyto body však dohromady dělají nějaký zážitek ze hry. Co však dostanete, když ze hry odeberete grafiku, husté efekty, akční soundtrack a přidáte obtížnost, která ani není tak obtížná, jako je spíš otravná?

Jednoduchost nestačí

Almost There: The Platformer je na první pohled plošinovka. Před nějakou dobou jsem psal recenzi na hru Ink (přečíst si ji můžete zde). Cíle těchto her byly v podstatě stejné. Náročná plošinovka, od které se nemůžete odtrhnout. Rozdílem však je, že zatím co Ink byla hra zajímavá pro své užití barev, Almost There: The Platformer nemá ani to. Rozhodnutí pro použití jednoduchých tvarů místo náročnějších spritů by mělo mít nějaký účel, avšak z hraní jsem měl spíš dojem, že jím byla pouze lenost. Protagonista je čtverec. Nemá osobnost, ale to se dá čekat. Nemá charakter, ale to se dá čekat. Nemá dialog. Nemá nic. To by ještě ale nebyl takový problém, kdyby aspoň okolí nějakým způsobem na hráče působilo. Avšak ani to zde nečekejte. Pozadí má vícero barev, ale stejně je to jako se koukat na prázdný papír. Kdyby úrovně hry byly aspoň sestavené tak, že jednoduchost překážek a protagonisty zdůrazní krásné pozadí, dokázal bych toto rozhodnutí ocenit. Avšak zde skutečně není, co obdivovat.

Zvláštní rozhodnutí

Soundtrack hry jako by neexistoval. Celou dobu hraje jen jedna skladba (celkem jsou tři, jedna pro každý svět) a po chvíli začne být otravná. Smrt jí nepřidá nějaký efekt, pohyb ji neremixuje a jediná možnost, která vám zbude, je zvuk vypnout.

Obtížností není Almost There: The Platformer nijak poznamenaná. Je zhruba tak těžká, jako Ink. Navíc není její stupňování stabilní, jako by mělo být (postupně vyšší), ale celkem náhodné. Někdy budete s úrovní zápasit hodinu, jindy minutu. Efektu, kterého hra chtěla (aspoň soudě podle jejího názvu) dosáhnout, se nedočkáte. Nejde zde totiž o vaše reflexy, ale spíš o rychlý pohyb joysticku. Což mě přivádí k dalšímu problému této hry.

Ovládání. Ach, je skutečně tak obtížné naprogramovat skákání? Ve většině plošinovek skáčete mačkáním jednoho tlačítka, a to i v případě wall jumpů. Jak to po řešila tato hra? Sice se skáče pomocí tlačítka, ale když chcete udělat wall jump (který budete dělat často), musíte použít joystick ve směru žádaného pohybu. Je to nesmírně frustrující, poněvadž při delším hraní se vám začnou potit prsty a joystick začne být kluzký, což vám v přesnosti vašich pohybů dost ublíží. Nejen to, ale při delším hraní vás začnou z tohoto pohybu i bolet klouby. Přitom by skutečně nejspíš stačilo použít na tento typ skoku buď to samé tlačítko, nebo jedno ze zbylých, které jinak pouze restartují úroveň.

Trochu pozitivity

Mechanika skoků se mi jinak ale líbila. Na wall jumpy nepotřebujete druhou stěnu, což je celkem zajímavý nápad. A dva efekty, které ve hře jsou (byť je to smutně malé číslo), jsou také povedené. Při pohybu je za kostkou krátký ocas, který vám ukazuje, jak se hýbete. Bohužel je příliš krátký na to, aby šlo o něco skutečně mimořádného, ale opět jde o nápad, který není špatný. Druhým efektem v této hře jsou stíny. Předměty i kostka sama je házejí skvěle a dělá to poměrně pěkný efekt. Jen je škoda, že je všechno v této hře tak nudné, že jí ani dobře udělané osvětlení nepomůže.

Závěrečný Verdikt

Almost There: The Platformer působí jako prototyp hry, u kterého se vývojáři rozhodli ho prostě rovnou publikovat. Vizuálně jde o velmi nezajímavou hru, která nemá co nabídnout (jednoduché tvary, které využívá, nejsou využity žádným zajímavým způsobem). Její hudba je velmi omezená a po chvíli otravná. Její obtížnost tkví převážně ve špatně navrženém ovládání a to, co udělala správně, by zajisté fungovalo skvěle ve hře, která nějak vypadá. Takhle jde jen o hru, které vývoj skončil ve fázi, o které vypovídá její název (ne-li dříve).