Samsara – na pomezí světla a stínu

Osobně moc nemusím hry typu “něčím šoupni a dostaneš se dál”, ale české klasiky v podobě Berušek nebo Quadraxu můžu kdykoliv. Určitě se i mezi vámi najdou tací, kteří strávili mládí přemýšlením, jak posunout kamenný kvádr tak, aby se šlo někam dostat a zároveň nerozmáčknout druhého panáčka. Když přišla nabídka na Samsaru, řekl jsem si, že by nebylo špatné se na ni podívat.

Světlo, stín, zrcadlo…

Celou hru provází jednoduchý úkol – pomoct Zee a záhadnému stínu utéct. Samotný název hry je výraz pro koncept znovuzrození ve východních náboženstvích a určité prvky hry ho připomínají (ne že by mi to hned došlo, ale proklikal jsem se na Wikipedii, když jsem hledal titulní obrázek a zbytek je asi jasný). Co se týče podobností s v úvodu zmíněnými hrami, je to maximálně žánr. Zatímco v Beruškách i Quadraxu se hýbe jak postavou, tak prostředím, zde je to jiné. Začínáte v úrovni s konkrétním rozvržením, se kterým nehnete a dále máte několik bloků se schody, kterými musíte pro panáčky připravit cestu k východům a pak teprve vydáte pokyn, že se mají hýbat (jak jsem to napsal, napadlo mě, že přirovnání k Bridge Constructoru bude asi vhodnější). Návod na ovládání a vysvětlení funkce bloků spočívá v názorných ukázkách s jednou zkušební úrovní, což považuji za dostatečně názorné a jednoduše pochopitelné. Samotné menu hry je velice stručné – v podstatě nastavení zvuků, ovládání, rumble a možnost otočení obrazu – to pro případ, že hrajete s konzolí v docku a chcete se lépe podívat na “stinnou stránku”. Když už jsme u ovládání, hra má mimo samozřejmých Joy-Conů i plnou podporu dotykového displeje.

Blok sem, blok tam

Druhů bloků je několik, každý s jinými vlastnostmi, ale jedno mají stejné – v případě, že je přikládáte na spodní, zrcadlovou stranu, vždy je přidán i na straně druhé. Této vlastnosti musíte nejednou využít, abyste úrovní prošli a zas opačně, nejednou vás bude štvát. Občas se potkáte s různými portály na jiné místo úrovně nebo mizícím a znovu se objevujícím porostem. Při všech činnostech musíte mít na paměti, že panáček se nesmí dostat do vzduchu nebo příliš blízko okraje mapy – spadne nebo bude napíchnut, samozřejmě zemře a jede se nanovo. Co se ovládání týče, je možné se ho přizpůsobit, ale základní rozvržení od vývojářů mi přišlo naprosto bez problémů a logické. Úrovně jsou rozdělené tak, jak jsme u plošinovek zvyklí. Několik světů a každý svět má 8 úrovní. Různé světy mají různé motivy (některé jsou ovšem stejné) a v rámci nich je i pár blbůstek na rozptýlení, například UFO nebo ječící kidi v domě hrůzy v lunaparku. A schválně si můžete zkusit zatřepat Joy-Cony.

Závěrečný verdikt

Na chybu jsem prakticky nenarazil za celou hru, což je v dnešní době jev prakticky nevídaný, za to si autoři zaslouží velkou pochvalu. Byl jsem i mile překvapen obtížností, která byla zvolená tak akorát, aby si hru mohl zahrát prakticky kdokoliv. Nicméně je to i zároveň negativum, pokud ji hrajete v jednom tahu delší dobu – začne být nezajímavá a opakující se. Jako ideální prostředí je dát si chvilku na cestě domů nebo do práce/školy, případně pokud máte PC seanci a čekáte než se sejdou všichni hráči. Vyzdvihl bych pěknou grafiku, již zmíněné blbůstky, ale také nápad s druhým panáčkem a částečným zrcadlením. Pro fanoušky žánru myslím není nad čím přemýšlet a ostatní? Za ty peníze si myslím, že to stojí alespoň zkusit.